Posel Boží - kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír - byl nejušlechtilejším z lidí v rodu a největším z nich co do postavení a ctnosti. Byl to Muhammad ibn Abdullah ibn Abdul Muttalib ibn Hashim ibn Abd Manaf ibn Qusayy ibn Kilab ibn Murrah ibn Ka’b ibn Lu’ay ibn Ghalib ibn Fihr ibn Malik ibn An-Nadr ibn Kinanah ibn Khuzaymah ibn Mudrikah ibn Ilyas ibn Mudar ibn Nizar ibn Ma’ad ibn Adnan.
Prorokův otec, Abdullah, se oženil s Aminou bint Wahb a Prorok, mír a požehnání s ním, se narodil v pondělí, dvanáctého měsíce Rabi’ al-Awwal, v roce slona, v roce, kdy se Abraha vydal na stržení Kaaby, ale Arabové se mu postavili na odpor. Abdul Muttalib mu oznámil, že Dům má Pána, který ho ochrání, a tak Abraha šel se slony a Bůh na ně seslal ptáky nesoucí ohnivé kameny, které je zničily, a tak Bůh ochránil Dům před jakoukoli újmou. Jeho otec zemřel, když byl ještě v matčině lůně, podle správného názoru učenců, takže se Posel narodil jako sirotek. Všemohoucí Bůh řekl: (Nenalezl tě snad sirotkem a nedal ti útočiště?)
Kojení
Muhammada (mír s ním) kojila Halima as-Sadia poté, co přišla ke Kurajšovcům hledat kojnou. Měla malého syna a nemohla najít nic, co by ukojilo jeho hlad. Důvodem bylo, že ženy z Banu Sa’d odmítly kojit Proroka (mír s ním), protože ztratil otce, protože si myslely, že kojení jim nepřinese žádné dobro ani odměnu. Díky tomu Halima as-Sadia dosáhla ve svém životě požehnání a velké dobroty, jakou nikdy předtím neviděla. Muhammad (mír s ním) vyrůstal na rozdíl od jiných mladých mužů, co se týče síly a houževnatosti. Když mu byly dva roky, vrátila se s ním k jeho matce a požádala ji o svolení, aby u ní Mohamed zůstal, ze strachu, že v Mekce onemocní. Vrátil se s ní.
Jeho sponzorství
Prorokova matka, Amina bint Wahb, zemřela, když mu bylo šest let. Vracela se s ním z oblasti Abwa', což je oblast ležící mezi Mekkou a Medínou, kde navštívila jeho strýce z matčiny strany z kmene Banu Adi z kmene Banu Najjar. Poté se přestěhoval k péči svého dědečka Abdula Muttaliba, který se o něj velmi staral a věřil, že je dobrý a velmi důležitý. Poté, když bylo Prorokovi osm let, jeho dědeček zemřel a on se přestěhoval k péči svého strýce Abu Taliba, který ho bral s sebou na své obchodní cesty. Na jedné z těchto cest mu mnich řekl, že Mohamed bude mít velký význam.
Pracuje jako pastýř
Posel (mír a požehnání s ním) pracoval jako pastýř pro obyvatele Mekky. On (mír a požehnání s ním) o tom řekl: „Bůh neposlal proroka, leda aby pásl ovce.“ Jeho společníci se zeptali: „A vy?“ Řekl: „Ano, pásl jsem je za kiráty (část dináru nebo dirhamu) pro obyvatele Mekky.“ Prorok (mír a požehnání s ním) byl tedy vzorem v tom, jak si vydělávat na živobytí.
Jeho práce je v obchodě
Chadídža bint Chuvajlid (kéž s ní Alláh nalezne zalíbení) měla velké bohatství a urozený původ. Pracovala v obchodě a když uslyšela, že Mohamed je muž pravdomluvný ve svých slovech, důvěryhodný ve své práci a štědrý ve svých morálkách, svěřila mu, aby za úplatu obchodoval s jejími penězi s jejím otrokem jménem Majsára. On (mír a požehnání s ním) se tedy vydal jako obchodník do Levanty a posadil se na cestu ve stínu stromu poblíž mnicha. Mnich řekl Majsáře, že ten, kdo sestoupil pod tento strom, není nikdo jiný než prorok, a Majsára Chadídži řekla, co mnich řekl, a to byl důvod, proč požádala o ruku Posla. Jeho strýc Hamza ji požádal o ruku a vzali se.
Jeho účast na stavbě Kaaby
Kurajšovci se rozhodli Kaabu znovu postavit, aby ji ochránili před zničením povodněmi. Podmínili se, že bude postavena z čistých peněz, bez jakékoli lichvy nebo nespravedlnosti. Al-Walid ibn al-Mughira se odvážil ji zbourat a pak ji začali krůček po krůčku stavět, až dosáhli místa, kde se nacházel Černý kámen. Mezi nimi se vedl spor o to, kdo ho umístí na jeho místo, a oni se dohodli, že přijmou rozhodnutí prvního, kdo vstoupí, a tím byl Posel, mír a požehnání s ním. Poradil jim, aby Černý kámen umístili na látku, kterou každý kmen nesl z jednoho konce, aby ho umístil na jeho místo. Jeho rozhodnutí přijali bez sporu. Názor Posla, mír a požehnání s ním, tak byl faktorem, který vedl k absenci sporů mezi kurajšovskými kmeny a jejich vzájemným neshodám.
Začátek zjevení
Posel - kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír - se v měsíci ramadánu uzavíral do jeskyně Hira, kde opouštěl všechny kolem sebe, distancoval se od veškeré lži a snažil se co nejvíce přiblížit ke všemu, co je správné, a rozjímal o Božím stvoření a Jeho důvtipu ve vesmíru. Jeho vize byla jasná a jednoznačná. Když byl v jeskyni, přišel k němu anděl a řekl: (Čti), a tak Posel odpověděl: (Nejsem čtenář) a žádost byla třikrát zopakována a anděl naposledy řekl: (Čti ve jménu svého Pána, který stvořil), a tak se vrátil k Chadídži v krajním strachu z toho, co se mu stalo, a ona ho uklidnila.
V tomto ohledu Matka věřících, Áiša, nechť s ní Bůh nalezne zalíbení, vyprávěla: „Prvním zjevením, s nímž Posel Boží, nechť mu Bůh požehná a dá mu pokoj, začal, bylo pravdivé vidění ve spánku. Neviděl vidění, ledaže by k němu přišlo jako úsvit. Proto šel do jeskyně Hira' a strávil tam mnoho nocí v uctívání a připravoval si na to zásoby. Pak se vrátil k Chadídži a ona mu poskytovala stejné zásoby, dokud k němu nepřišla pravda, když byl v jeskyni Hira'. Pak k němu přišel anděl a řekl: „Přednášej.“ Prorok, nechť mu Bůh požehná a dá mu pokoj, mu řekl: „Řekni.“ Vzal mě tedy a přikryl mě, dokud jsem nebyl vyčerpaný. Pak mě pustil a řekl: „Přednášej.“ Řekla jsem: „Neumím recitovat.“ Vzal mě tedy a přikryl mě podruhé, dokud jsem nebyl vyčerpaný. Pak mě pustil a řekl: „Přednášej.“ Řekla jsem: „Neumím recitovat.“ Vzal mě tedy a přikryl mě potřetí, dokud jsem nebyl vyčerpaný.“ Pak mě propustil a řekl: {Čti ve jménu Pána svého, jenž stvořil} [Al-Alaq: 1] - dokud nedosáhl - {Naučil člověka tomu, co nevěděl} [Al-Alaq: 5].
Chadídža (kéž s ní Alláh nalezne potěšení) ho pak vzala ke svému bratranci Varakovi ibn Nawfalovi, starému slepému muži, který napsal evangelium v hebrejštině. Posel mu vyprávěl, co se stalo, a Varaka řekl: „Toto je zákon, který byl zjeven Mojžíšovi. Přál bych si být v něm mladým kmenem stromu, abych mohl být naživu, až vás váš lid vyžene.“ Alláhův posel (kéž mu Alláh žehná a daruje mu mír) se zeptal: „Vyženou mě?“ Varaka řekl: „Ano. Žádný člověk nikdy nepřišel s něčím takovým, co jste přinesl vy, aniž by ho někdo navštívil. Pokud se dožiji vašeho dne, podpořím vás rozhodným vítězstvím.“
Poté Waraqa zemřel a zjevení Poslovi (mír a požehnání s ním) bylo na určitou dobu přerušeno. Říká se, že to trvalo jen několik dní. Účelem toho bylo Posla (mír a požehnání s ním) uklidnit a znovu ho vzbudit touhu po zjevení. Prorok (mír a požehnání s ním) se však nepřestal uzavírat do jeskyně Hira, ale pokračoval v tom. Jednoho dne uslyšel hlas z nebe a byl to Gabriel (mír s ním). Sestoupil se slovy Všemohoucího Boha: „Ó ty, zahalený ve svém plášti! Povstaň a varuj! A oslavuj svého Pána! A očisť své oděvy! A nečistoty se vyhýbej.“ Bůh Všemohoucí tedy přikázal svému Prorokovi, aby vzýval Jeho Jednotu a uctíval Jej samotného.
Tajné volání
Výzva k islámu v Mekce nebyla stabilní kvůli šíření modlářství a polyteismu. Proto bylo zpočátku obtížné přímo vyzývat k monoteismu. Posel Boží neměl jinou možnost, než výzvu udržet v tajnosti. Začal tím, že vyzval svou rodinu a ty, u kterých viděl upřímnost a touhu znát pravdu. Jeho žena Chadídža, jeho osvobozenec Zajd ibn Hárísa, Alí ibn Abí Tálib a Abú Bakr as-Siddik byli první, kdo v jeho výzvu uvěřili. Abú Bakr poté Posla v jeho výzvě podpořil a jeho rukou konvertovali k islámu: Uthmán ibn Affan, az-Zubajr ibn al-Avvám, Abdurrahmán ibn Avf, Sa'd ibn Abí Vakkás a Talhá ibn Ubajdalláh. Islám se poté v Mekce postupně šířil, až po třech letech utajování výzvu veřejně vyhlásil.
Začátek veřejné výzvy
Posel Boží - mír s ním - začal tím, že veřejně vyzval svůj kmen. Všemohoucí Bůh řekl: (A varujte své nejbližší příbuzné), takže Posel vystoupil na horu Safa a vyzval kmeny Kurajšovců k Jednotě Boží. Posmívali se mu, ale Posel s výzvou neváhal a Abú Tálib se ujal povinnosti Posla chránit a nevěnoval pozornost slovům Kurajšovců o tom, že Posla odvracejí od jeho výzvy.
bojkot
Kurajšovské kmeny se dohodly na bojkotu Posla a těch, kdo v něj věřili, a na jejich obléhání v údolí Banu Hashim. Tento bojkot zahrnoval neobchodování s nimi v oblasti nákupu ani prodeje a také to, že si je nevezmou ani si je nevezmou. Tyto podmínky byly zdokumentovány na desce a pověšeny na zdi Kaaby. Obléhání trvalo tři roky a skončilo poté, co se Hišám bin Amr poradil se Zuhairem bin Abí Umajjou a dalšími o ukončení obléhání. Chystali se roztrhat dokument o bojkotu, jen aby zjistili, že zmizel kromě „Ve tvém jménu, Bože“, a tak bylo obléhání ukončeno.
Rok smutku
Chadídža, která tři roky před jeho stěhováním do Medíny podporovala Alláhova posla (mier s ním), zemřela. Ve stejném roce vážně onemocněl Abú Tálib, který chránil Alláhova posla (mír s ním) před újmou Kurajšovců. Kurajšovci využili jeho nemoci a začali Alláhova posla (mír s ním) těžce ubližovat. Skupina kurajšovských šlechticů se vydala za Abú Tálibem, když se jeho nemoc zhoršila, a požádala ho, aby zastavil Alláhova posla (mír s ním). Abú Tálib mu řekl, co chtějí, ale on je ignoroval. Před Abú Tálibovou smrtí se ho Alláhův posel (mír s ním) pokusil přimět k recitaci šahády, ale on nereagoval a zemřel tak, jak byl. Jeho smrt a smrt Chadídži (kéž s ní Alláh nalezne spokojenost) Alláhova posla (mír s ním) hluboce zarmoutily, protože mu byly oporou, záštitou a ochranou. Ten rok byl nazván Rokem smutku.
Posel Boží - mír s ním - se po smrti svého strýce a jeho manželky vydal do Táífu, aby vyzval kmen Thaqif k jednotě s Bohem. Kurajšovci mu ubližovali a požádal kmen Thaqif o podporu a ochranu a o víru v to, co přinesl, v naději, že to přijmou. Oni však nereagovali a setkali se s ním s posměchem a výsměchem.
Posel Boží naléhal na své společníky, aby se kvůli mučení a újmě, kterým byli vystaveni, přestěhovali do Habeše a informoval je, že tam je král, který nikomu neublížil. Odešli tedy jako emigranti, a to byla první emigrace v islámu. Jejich počet dosáhl osmdesáti tří mužů. Když se Kurajšovci dozvěděli o emigraci, poslali Abdalláha ibn Abi Rabi'aha a Amra ibn al-Asa s dary a dárky k Negusovi, králi Habeše, a požádali ho, aby emigrující muslimy vrátil, s odůvodněním, že opustili své náboženství. Negus jim však nereagoval.
Negus požádal muslimy, aby se vyjádřili. Dža'far ibn Abí Talib promluvil v jejich zastoupení a řekl Negusovi, že Posel je vedl cestou spravedlnosti a pravdy, daleko od cesty neslušnosti a neřesti, takže v něj uvěřili a byli kvůli tomu vystaveni újmě a zlu. Dža'far mu recitoval začátek súry Marjam a Negus hořce plakal. Oznámil poslům Kurajšovců, že žádného z nich nevydá, a vrátil jim jejich dary. Následující den se však k Negusovi vrátili a informovali ho, že muslimové interpretují výrok o Ježíši, synu Marii. Vyslechl od muslimů jejich názor na Ježíše a oni mu řekli, že je služebníkem Božím a Jeho poslem. Negus tedy muslimům uvěřil a odmítl žádost Abdalláha a Amra, aby jim muslimy vydal.
Existují různé zprávy o datu Isry a Mi'radže. Někteří říkají, že to bylo v noci dvacátého sedmého Rajabu v desátém roce proroctví, zatímco jiní říkají, že to bylo pět let po misi. Cesta zahrnovala přepravu Božího Posla z Posvátného domu v Mekce do Jeruzaléma na zvířeti zvaném Buraq v doprovodu Gabriela, mír s ním.
Pak byl vzat do nejnižšího nebe, kde se setkal s Adamem - mír s ním - pak do druhého nebe, kde se setkal s Jahjou bin Zakariyou a Ježíšem bin Maryam - mír s nimi - pak do třetího nebe, kde spatřil Josefa - mír s ním - pak se setkal s Idrisem - mír s ním - ve čtvrtém nebi, s Áronem bin Imránem - mír s ním - v pátém nebi, s Mojžíšem bin Imránem v šestém nebi a s Abrahamem - mír s ním - v sedmém nebi. Byl mezi nimi uzavřen mír a oni uznali proroctví Mohameda - mír s ním - poté byl Mohamed vzat k Lotosovému stromu na Mezi a Bůh mu uložil padesát modliteb, poté je zredukoval na pět.
Delegace dvanácti mužů z ansárů přišla k Poslu Božímu, aby přísahali věrnost Jedinosti Boha - Nejvyššímu - a zdrželi se krádeže, cizoložství, hříchů nebo lži. Tento slib byl složen na místě zvaném Al-Aqaba; proto byl nazván Prvním Akabským slibem. Posel s nimi poslal Mus`aba ibn `Umaira, aby je učil Koránu a vysvětloval jim náboženské záležitosti. Následujícího roku, během období hadždž, přišlo k Poslu Božímu sedmdesát tři mužů a dvě ženy, aby mu přísahali věrnost, a tak byl složen Druhý Akabský slib.
Muslimové migrovali do Medíny, aby si zachovali své náboženství a sebe sama a aby si založili bezpečnou domovinu, ve které by mohli žít v souladu s principy Božího povolání. Abú Saláma a jeho rodina migrovali jako první, následovaný Suhájbem poté, co se vzdal veškerého svého bohatství Kurajšovcům kvůli monoteismu a migraci pro Něho. Muslimové tak migrovali jeden po druhém, dokud se Mekka téměř nevyprázdnila od muslimů, což vedlo Kurajšovce k obavám o sebe z důsledků migrace muslimů. Skupina z nich se shromáždila v Dar al-Nadwě, aby hledali způsob, jak se zbavit Posla, mír a požehnání s ním. Nakonec vzali z každého kmene jednoho mladého muže a Posla udeřili jednou ranou, aby se jeho krev rozdělila mezi kmeny a Banu Hašim se jim nemohli pomstít.
Téže noci Alláh dal svému poslu svolení k emigraci, a tak si vzal Abu Bakra jako svého společníka, uložil Alího do své postele a nařídil mu, aby vrátil svěřené věci jejich majitelům. Posel si najal Abdullaha bin Urajkita, aby ho doprovodil na cestě do Medíny. Posel se s Abu Bakrem vydal k jeskyni Thawr. Když se Kurajšovci dozvěděli o neúspěchu svého plánu a Poslově emigraci, začali ho hledat, dokud jeden z nich nedorazil k jeskyni. Abu Bakr se o Posla nesmírně bál, ale Posel ho uklidnil. Zůstali v jeskyni tři dny, dokud se situace nestabilizovala a pátrání po nich neustalo. Poté pokračovali v cestě do Medíny a dorazili tam ve třináctém roce mise, dvanáctého dne měsíce Rabí al-Awwal. Zůstal čtrnáct nocí u Bani Amra bin Auf, během nichž založil mešitu Kuba, první mešitu postavenou v islámu, a poté začal budovat základy islámského státu.
Posel Boží nařídil stavbu mešity na pozemku, který koupil od dvou sirotků. Posel a jeho společníci zahájili stavbu a kibla (směr modlitby) byla namířena směrem k Jeruzalému. Mešita měla velký význam, protože byla místem setkávání muslimů, kde se modlili a vykonávali další náboženské povinnosti, kromě učení se islámským vědám a posilování vazeb a vztahů mezi muslimy.
Posel Boží nastolil bratrství mezi muslimskými imigranty a Ansáry na základě spravedlnosti a rovnosti. Stát nemůže být založen, pokud se jeho jednotlivci nesjednotí a nevytvoří mezi sebou vztah založený na lásce k Bohu a Jeho Poslovi a na jejich oddanosti věci islámu. Posel Boží tak spojil jejich bratrství s jejich vírou a bratrství dalo jednotlivcům odpovědnost jeden za druhého.
Medína potřebovala něco, co by ji organizovalo a zaručovalo práva jejích obyvatel. Prorok proto napsal dokument, který sloužil jako ústava pro muhadžiry, ansáry a Židy. Tento dokument měl velký význam, protože sloužil jako ústava, která regulovala záležitosti státu uvnitř i vně. Prorok stanovil články v souladu s ustanoveními islámského práva a byl spravedlivý, pokud jde o jeho zacházení s Židy. Jeho články uváděly čtyři zvláštní ustanovení islámského práva, kterými jsou:
Islám je náboženství, které usiluje o sjednocení a soudržnost muslimů.
Islámská společnost může existovat pouze na základě vzájemné podpory a solidarity všech jednotlivců, přičemž každý z nich nese svou vlastní odpovědnost.
Spravedlnost se projevuje v detailech a v nejmenších detailech.
Muslimové se vždy vracejí k vládě Všemohoucího Boha, jak je uvedeno v Jeho šaríi.
Prorok (mír a požehnání s ním) vedl řadu výbojů a bitev s cílem nastolit spravedlnost a povolat lidi k jednotě Všemohoucího Boha, čímž odstranil překážky, které bránily šíření poselství. Za zmínku stojí, že výboje, které Prorok vybojoval, byly praktickým příkladem ctnostného bojovníka a jeho úcty k lidstvu.
Stalo se to poté, co se vztahy mezi Poslem Božím v Medíně a kmeny mimo ni začaly zintenzivňovat, což vedlo k řadě bojových střetů mezi různými stranami. Boj, jehož byl Posel svědkem, byl nazýván nájezdem a ten, jehož nebyl svědkem, byl nazýván tajným. Následuje popis některých podrobností o nájezdech, které Posel - kéž mu Bůh žehná a dává mu mír - provedl s muslimy, kteří byli s ním:
Bitva u Badru
Odehrálo se to ve druhém roce hidžry, sedmnáctého dne ramadánu. Bylo to způsobeno tím, že muslimové zastavili karavanu Kurajšovců mířící do Mekky, vedenou Abú Sufjánem. Kurajšovci se vrhli na ochranu své karavany a mezi muslimy vypukly boje. Počet polyteistů dosáhl tisíce bojovníků, zatímco počet muslimů byl tři sta třináct mužů. Skončilo to vítězstvím muslimů, kteří zabili sedmdesát polyteistů a sedmdesát dalších zajali, kteří byli osvobozeni za peníze.
Bitva u Uhudu
Stalo se to ve třetím roce hidžry, v sobotu patnáctého šavvalu. Důvodem byla touha Kurajšovců pomstít se muslimům za to, co se jim stalo v den Badru. Počet polyteistů dosáhl tří tisíc bojovníků, zatímco počet muslimů byl asi sedm set mužů, z nichž padesát bylo umístěno na zadní straně hory. Když si muslimové mysleli, že zvítězili, začali shromažďovat kořist. Chálid ibn al-Valíd (který byl v té době polyteistou) využil příležitosti, obklíčil muslimy zpoza hory a bojoval s nimi, což vedlo k vítězství polyteistů nad muslimy.
Bitva u Banu Nadiru
Banu Nadir byl židovský kmen, který porušil svou smlouvu s Poslem Božím. Posel nařídil jejich vyhnání z Medíny. Vůdce pokrytců, Abdullah ibn Ubayy, jim řekl, aby zůstali tam, kde jsou, výměnou za podporu bojovníků. Nájezd skončil vyhnáním lidí z Medíny a jejich odchodem z ní.
Bitva o Konfederaci
Odehrála se v pátém roce hidžry a byla vyvolána vůdci kmene Banu Nadir, kteří naléhali na Kurajšovce, aby bojovali proti Poslu Božímu. Salmán al-Farsí Poslovi poradil, aby vykopal příkop; proto se tato bitva také nazývá Bitva o příkop a skončila muslimským vítězstvím.
Bitva u Banu Kurajzy
Toto je nájezd po bitvě s Konfederací. Odehrál se v pátém roce hidžry. Jeho příčinou bylo, že Židé z kmene Banu Kurajza porušili svou smlouvu s Poslem Božím, uzavřeli spojenectví s Kurajšovci a chtěli zradit muslimy. Posel Boží tedy proti nim vyrazil se třemi tisíci muslimskými bojovníky a oni je obléhali dvacet pět nocí. Jejich situace se zkomplikovala a oni se podřídili rozkazu Posla Božího.
Bitva u Hudaybiyyah
Stalo se to v šestém roce hidžry, v měsíci zul-kída, poté, co Posel Boží ve snu viděl, že on a ti, kdo byli s ním, jdou do Posvátného domu, v bezpečí a s oholenými hlavami. Nařídil muslimům, aby se připravili k provedení umry, a oni vstoupili do ihrámu ze zul-hulajfy, aniž by si s sebou vzali nic kromě pozdravu cestovatele, aby Kurajšovci věděli, že nechtějí bojovat. Dorazili do Hudaybiyyah, ale Kurajšovci jim ve vstupu zabránili. Posel k nim poslal Uthmana ibn Affana, aby je informoval o pravdě o jejich příjezdu, a říkalo se, že byl zabit. Posel Boží se rozhodl připravit se a bojovat s nimi, a tak poslali Suhajla ibn Amra, aby se s nimi dohodl na mírové smlouvě. Mírová smlouva byla uzavřena tak, že se na dobu deseti let zabránilo válce a že muslimové vrátí kohokoli k nim přijde od Kurajšovců, a že Kurajšovci nevrátí kohokoli k nim přijde od muslimů. Muslimové byli propuštěni ze svého ihrámu a vrátili se do Mekky.
Bitva u Chajbaru
Stalo se tak v sedmém roce hidžry, na konci měsíce muharram. Stalo se to poté, co se Boží posel rozhodl eliminovat židovská shromáždění, protože představovala hrozbu pro muslimy. Posel se skutečně vydal na cestu k dosažení svého cíle a věc skončila ve prospěch muslimů.
Bitva u Mu'tahu
Odehrálo se to v osmém roce hidžry, v džumáda al-ula, a bylo to způsobeno Prorokovým hněvem nad zabitím Al-Haríta ibn Umájra al-Azdího. Prorok jmenoval Zajda ibn Hárítu velitelem muslimů a doporučil, aby v případě Zajdovy smrti byl velitelem jmenován Dža’far, a poté, aby po Dža’farovi byl velitelem jmenován Abdulláh ibn Raváha. Požádal je, aby před zahájením bojů pozvali lidi k islámu, a boje skončily vítězstvím muslimů.
Dobytí Mekky
Stalo se to v osmém roce hidžry, během měsíce ramadánu, což byl tentýž rok, kdy došlo k dobytí Mekky. Důvodem dobytí byl útok kmene Banu Bakr na kmenice Banu Chuzá a zabití několika z nich. Posel Boží a ti, kteří byli s ním, se připravovali na pochod do Mekky. V té době Abú Sufján konvertoval k islámu. Posel Boží zaručil bezpečí každému, kdo vstoupil do jeho domu, jako projev uznání jeho postavení. Posel vstoupil do Mekky, oslavoval a děkoval Bohu za jasné dobytí. Obešel svatou Kaabu, rozbil modly, pomodlil se u Kaaby dva rak'áty a odpustil Kurajšovcům.
Bitva u Hunaynu
Stalo se to v osmém roce hidžry, desátého dne měsíce Šavval. Důvodem bylo, že šlechtici kmenů Hawazin a Thaqif věřili, že s nimi Posel bude bojovat po dobytí Mekky, a proto se rozhodli boj zahájit a vydali se do boje. Boží Posel a všichni, kdo konvertovali k islámu, se k nim vydali, dokud nedosáhli Vádí Hunajn. Vítězství zpočátku patřilo Hawazinům a Thaqifům, ale poté se po vytrvalosti Božího Posla a těch, kteří byli s ním, přesunulo na stranu muslimů.
Bitva u Tabuku
Stalo se tak v devátém roce hidžry, v měsíci radžab, kvůli touze Římanů zlikvidovat islámský stát v Medíně. Muslimové vyrazili bojovat a zůstali v oblasti Tabuk asi dvacet nocí a vrátili se bez boje.
Posel Boží vyslal několik svých společníků jako posly, aby vyzvali krále a prince k jednotě s Bohem – Všemohoucím – a někteří z králů konvertovali k islámu a jiní zůstali ve svém náboženství. Mezi tyto výzvy patří:
Amr ibn Umayya al-Damri Negusovi, králi Habeše.
Hattab ibn Abi Balta'a Al-Muqawqisovi, vládci Egypta.
Abdullah bin Hudhafah Al-Sahmi k Khosrau, králi Persie.
Dihja bin Chalífa al-Kalbí římskému králi Caesarovi.
Al-Ala’ bin Al-Hadrami Al-Mundhir bin Sawi, králi Bahrajnu.
Sulayt ibn Amr al-Amri Hudha ibn Ali, vládci Yamamah.
Shuja’ ibn Wahb od Banu Asad ibn Khuzaymah po Al-Harith ibn Abi Shammar Al-Ghassani, vládce Damašku.
Amr ibn al-Ás ománskému králi Džafarovi a jeho bratrovi.
Po dobytí Mekky přišlo k Poslu Božímu více než sedmdesát delegací z kmenů, které prohlásily svůj přechod k islámu. Mezi nimi byli:
Delegace Abd al-Kájse, která přijela dvakrát; poprvé v pátém roce hidžry a podruhé v roce delegací.
Delegace Dosa, která přišla na začátku sedmého roku hidžry, když byl Posel Boží v Chajbaru.
Furwa bin Amr Al-Judhami v osmém roce hidžry.
Delegace Sada v osmém roce hidžry.
Ka'b ibn Zuhair ibn Abi Salma.
Delegace Udhra v měsíci safar devátého roku hidžry.
Delegace Thaqif v měsíci Ramadánu devátého roku hidžry.
Posel Boží také poslal Chálida ibn al-Valida k Banu al-Harith ibn Ka’b v Najranu, aby je na tři dny pozval k islámu. Řada z nich přijala islám a Chálid je začal učit náboženským záležitostem a islámskému učení. Posel Boží také poslal Abú Músu a Muáda ibn Džabála do Jemenu před rozlučkovou poutí.
Posel Boží vyjádřil touhu vykonat hadždž a jasně dal najevo svůj úmysl tak učinit. Opustil Medínu a jmenoval Abú Dudžánu jejím správcem. Kráčel k Starobylému domu a pronesl kázání, které se později stalo známým jako rozlučkové kázání.
Rozlučkové kázání, které pronesl prorok Mohamed (mír a požehnání s ním) během své jediné pouti, je považováno za jeden z nejvýznamnějších historických dokumentů, které položily základy rodící se islámské společnosti. Bylo to maják vedení pro muslimy v dobách míru i války a z něhož čerpali morální hodnoty a zásady příkladného chování. Zahrnovalo komplexní principy a základní pravidla v politice, ekonomice, rodině, etice, veřejných vztazích a společenském řádu.
Kázání se zabývalo nejdůležitějšími civilizačními mezníky islámského společenství, základy islámu a cíli lidstva. Jeho projev byl skutečně výmluvný a zahrnoval dobro tohoto i posmrtného života. Prorok, mír a požehnání s ním, ho zahájil chválou a poděkováním Bohu a radil svému národu, aby se Boha bál, poslouchal Ho a konal více dobrých skutků. Naznačil blížící se smrt a odloučení od svých blízkých slovy: „Chvála Bohu, chválíme Ho, hledáme Jeho pomoc a prosíme Ho o odpuštění. Ó lidé, poslouchejte, co říkám, neboť nevím, možná se s vámi po tomto roce v této situaci už nikdy nesetkám.“
Poté zahájil své kázání zdůrazněním posvátnosti krve, peněz a cti, vysvětlil jejich posvátnost v islámu a varoval před jejich přestupováním. Řekl: „Lidé, vaše krev, vaše peníze a vaše čest jsou pro vás posvátné, stejně jako posvátnost tohoto vašeho dne (Arafa) v tomto vašem měsíci (Dul-Hidždža) v této vaší zemi (Posvátné zemi). Nepředal jsem snad toto poselství?“ Poté věřícím připomněl Poslední den a Boží odpovědnost za veškeré stvoření a nutnost ctít svěřené věci a plnit je jejich majitelům a varoval před jejich plýtváním. Plnění svěřených věcí zahrnuje: dodržování povinností a islámských nařízení, zvládání práce, ochranu majetku a cti lidí atd. Řekl: „A vskutku se setkáte se svým Pánem a On se vás zeptá na vaše skutky a já jsem předal [toto poselství]. Kdo má tedy svěřenou věc, ať ji splní tomu, kdo mu ji svěřil.“
Prorok (mír a požehnání s ním) pak varoval muslimy před návratem ke špatným zvykům a morálce předislámské éry a zmínil ty nejvýznamnější z nich: pomsta, lichva, fanatismus, manipulace s pravidly a pohrdání ženami... atd. Prohlásil úplný rozchod s předislámskou dobou slovy: „Pozor, vše z předislámské éry je prázdné pod mýma nohama a krev předislámské éry je prázdná... a lichva předislámské éry je prázdná.“ Slovo „proti“ znamená neplatný a anulovaný. Poté varoval před Satanovými triky a následováním v jeho šlépějích, z nichž nejnebezpečnější je pohrdání hříchy a setrvání v nich. Řekl: „Lidé, Satan zoufal, že bude někdy uctíván v této vaší zemi, ale pokud je poslouchán v čemkoli jiném než v tomto, spokojí se s tím, co vy ze svých skutků pohrdáte, proto se ho kvůli svému náboženství střežte.“ To znamená, že si možná zoufal z návratu polyteismu do Mekky po jejím dobytí, ale mezi vámi se snaží šířit pomluvy, podněcování a nepřátelství.
Poté se Prorok (mír a požehnání s ním) zabýval fenoménem vměšování (nasi'), který existoval v předislámské éře, aby upozornil muslimy na zákaz manipulace s Alláhovými nařízeními a změny jejich významu a názvů, aby se povolilo to, co Alláh zakázal, nebo aby se povolilo to, co Alláh povolil, jako je například označování lichvy (riba) za úrok a úplatkářství (dar) jako předehra k jejich povolení. Řekl: „Lidé, vměšování je pouze prohloubením nevíry, a tím svádí ty, kdo nevěří…“ Poté se Prorok (mír a požehnání s ním) zmínil o posvátných měsících a jejich právních nařízeních, což jsou měsíce, které Arabové uctívali a v nichž bylo zakázáno zabíjení a agrese. Řekl: „Počet měsíců u Alláha je dvanáct, z nichž čtyři jsou posvátné, tři po sobě jdoucí a Radžab z Mudaru, který je mezi džumádou a šábanem.“
Ženy také obdržely lví podíl na rozlučkovém plánu. Prorok, mír a požehnání s ním, vysvětlil jejich postavení v islámu a vyzval muže, aby se k nim chovali dobře. Připomněl jim jejich práva a povinnosti a nutnost laskavého zacházení s nimi jako s partnery v manželských vztazích, čímž zneplatnil předislámský pohled na ženy a zdůraznil jejich rodinnou a společenskou roli. Řekl: „Lidé, bojte se Boha v jednání se ženami, neboť jste si je vzali jako svěřenec od Boha a já jsem vám jejich intimní partie dovolil slovy Božími. Chovejte se k ženám dobře, neboť jsou pro vás jako zajatkyně, které nevlastní nic pro sebe.“
Poté přešel k vysvětlení důležitosti a povinnosti dodržovat Alláhovu knihu a Sunnu Jeho Proroka a jednat v souladu s nařízeními a ušlechtilými cíli v nich obsaženými, protože jsou cestou k ochraně před scestím. Řekl: „Zanechal jsem mezi vámi to, čeho se budete pevně držet, nikdy nesejdete s cesty: jasnou věc: Alláhovu knihu a Sunnu Jeho Proroka.“ Poté Prorok (mír a požehnání s ním) zdůraznil princip bratrství mezi muslimy a varoval před porušováním svatostí, nespravedlivým rozmnožováním majetku lidí, návratem k fanatismu, bojováním a nevděčností za Alláhova požehnání. Řekl: „Lidé, naslouchejte mým slovům a pochopte je. Musíte vědět, že každý muslim je bratrem jiného muslima a že muslimové jsou bratři. Není dovoleno, aby si člověk vzal majetek svého bratra, ledaže by to bylo z jeho vlastní dobré vůle. Neubližujte si tedy. Alláhu, sdělil jsem vám toto poselství? A setkáte se se svým Pánem, proto se za mnou nevracejte jako nevěřící a nebijte se navzájem o krk.“
Prorok (mír a požehnání s ním) pak připomněl muslimům víru v monoteismus a jejich první původ a zdůraznil „jednotu lidstva“. Varoval před nespravedlivými společenskými standardy, jako je diskriminace na základě jazyka, sekty a etnického původu. Diskriminace mezi lidmi je spíše založena na zbožnosti, znalostech a spravedlivých skutcích. Řekl: „Lidé, váš Pán je jeden a váš otec je jeden. Všichni jste z Adama a Adam byl stvořen z prachu. Nejváženější z vás v očích Alláha je ten nejspravedlivější z vás. Arab nemá nad nearabem žádnou nadřazenost, leda zbožností. Nepředal jsem snad toto poselství? Alláhu, buď svědkem.“
Závěrem se kázání zmínilo o některých ustanoveních týkajících se dědictví, závětí, právního původu a zákazu adopce. Řekl: „Bůh rozdělil každému dědici jeho podíl na dědictví, takže žádný dědic nemá závěť… Dítě patří do manželského lože a cizoložník je ukamenován. Kdokoli si nárokuje jiného otce než svého vlastního nebo si vezme někoho jiného než svého opatrovníka, na něj padne Boží prokletí…“ To byly nejdůležitější body tohoto velkého kázání.
Posel ﷺ, kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír, byl vzorem ve svém ušlechtilém a štědrém mravním chování a vznešeném jednání se svými manželkami, dětmi a společnicemi. Takto dokázal vštípit lidem zásady a hodnoty. Bůh ustanovil manželství mezi muži a ženami ve vesmíru a založil vztah mezi nimi na lásce, milosrdenství a klidu. Všemohoucí Bůh říká: „A mezi Jeho znamení patří, že pro vás stvořil z vás samých partnerky, abyste v nich nalezli klid; a vložil mezi vás náklonnost a milosrdenství. V tom jsou věru znamení pro lidi přemýšlivé.“
Posel použil významy uvedené v předchozím verši a doporučil ženám své společníky a nabádal ostatní, aby se staraly o svá práva a zacházely s nimi dobře. On - kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír - utěšoval své manželky, zmírňoval jejich zármutek, oceňoval jejich city, nevysmíval se jim, chválil je a chválil je. Také jim pomáhal s domácími pracemi, jedl s nimi z jednoho talíře a chodil s nimi na výlety, aby posílil pouto lásky a náklonnosti. Prorok si vzal jedenáct manželek a ty jsou:
Chadídža bint Chuvajlid:
Byla první manželkou Proroka a on neměl žádné jiné manželky. Měl s ní všechny své syny a dcery, kromě syna Ibráhíma, kterého se narodilo Koptce Marii. Al-Kásim byl prvním dítětem, které se Prorokovi narodilo, a dostal přezdívku Al-Kásim. Poté byl požehnán Zajnab, Umm Kulthum, Fátimou a nakonec Abdalláhem, který dostal přezdívku Al-Tajíb Al-Tahir.
Sawda bint Zam'a:
Byla jeho druhou manželkou a z lásky k Prorokovi – kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír – věnovala svůj den Áiše. Áiša si přála být jako ona a následovat její vedení. Sawda zemřela za vlády Omara ibn al-Chattába.
Aisha bint Abi Bakr Al-Siddiq:
Byla nejoblíbenější z Prorokových manželek po Chadídži a společníci ji považovali za odkaz, protože patřila k nejznalějším lidem ve vědách islámského práva. Jednou z jejích ctností bylo, že zjevení sestoupilo na Posla Božího, když byl v jejím klíně.
Hafsa bint Umar ibn al-Khattab:
Posel Boží se s ní oženil ve třetím roce hidžry a ona si uchovávala Korán, když byl sestaven.
Zajnab bint Chuzajma:
Říkalo se jí Matka chudých, protože se velmi starala o jejich stravu a uspokojování jejich potřeb.
Umm Salamah Hind bint Abi Umayya:
Posel Boží si ji vzal po smrti jejího manžela Abú Salámy. Modlil se za ni a řekl, že patří mezi obyvatele ráje.
Zajnab bint Džahš:
Posel si ji vzal na Boží příkaz a ona byla první manželkou, která zemřela po smrti Posla Božího.
Džuvajríja bint al-Hárís:
Posel Boží si ji vzal poté, co byla zajata v bitvě u Banu Mustaliq. Jmenovala se Barra, ale Posel ji přejmenoval na Džuvajrija. Zemřela v roce 50 hidžry.
Safiyya bint Huyayy ibn Akhtab:
Posel Boží si ji vzal za věno z její emancipace po bitvě u Chajbaru.
Umm Habiba Ramla bint Abi Sufyan:
Je manželkou Posla Božího nejblíže v rodové linii k jejich dědečkovi Abd Manafovi.
Majmúna bint al-Hárís:
Posel Boží, kéž jemu i jeho rodině Bůh žehná a daruje jim mír, se s ní oženil po dokončení umry Qáda v roce Zul-Kída sedmého roku hidžry.
Marie Koptka:
Král Mukávkýs ji poslal k proroku Mohamedovi v 7. roce hidžry s Hatíbem ibn Abí Baltáou. Nabídl jí islám a ona konvertovala. Sunnité věří, že si ji Prorok vzal za konkubínu a neuzavřel s ní manželskou smlouvu. Věří však, že jí byl udělen status Matky věřících - po smrti proroka Mohameda - aniž by mezi ně byla počítána.
Jeho fyzické vlastnosti
Posel Boží - kéž mu Bůh žehná a dává mu pokoj - měl řadu morálních vlastností, včetně:
Čtvercový; to znamená, že ani vysoký, ani malý.
Chrapot hlasu; což znamená drsnost.
Azhar al-Lun; což znamená bílá s načervenalým nádechem.
Hezký, pohledný; což znamená pohledný a krásný.
Azj obočí; znamená tenké.
Tmavé oči.
Jeho morální vlastnosti
Všemohoucí Bůh poslal svého Posla, kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír, aby lidem vysvětlil ušlechtilé mravy, zdůraznil ty dobré mezi nimi a napravil ty zkažené. Byl to největší a nejdokonalejší z lidí, co se týče mravů.
Mezi jeho morální vlastnosti patří:
Jeho upřímnost v činech, slovech a úmyslech vůči muslimům i ostatním, a důkazem toho je jeho přezdívka „Pravdomluvný a důvěryhodný“, jelikož nečestnost je jednou z charakteristik pokrytectví.
Jeho tolerance a odpuštění lidem a to, jak jim odpouštěl, jak jen mohl. Mezi příběhy, které se v této souvislosti vyprávějí, patří jeho odpuštění muži, který ho chtěl zabít, když spal. On - kéž mu Bůh žehná a dává mu pokoj - řekl: „Tento muž na mě vytasil meč, když jsem spal, a když jsem se probudil, našel jsem ho v jeho ruce tasený. Řekl: ‚Kdo tě přede mnou ochrání?‘ Řekl jsem: ‚Alláh,‘ - třikrát - a on ho nepotrestal a posadil se.“
Jeho štědrost, štědrost a štědrost. Z pověření Abdulláha ibn Abbáse, kéž s nimi Bůh nalezne zalíbení: „Prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu pokoj, byl nejštědřejším z lidí, co se týče dobrých skutků, a byl nejštědřejší během Ramadánu, když se s ním setkal Gabriel, kéž mu Bůh požehná a dá mu pokoj. Gabriel, kéž mu Bůh požehná a dá mu pokoj, setkával každou noc během Ramadánu, dokud neskončil, a Prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu pokoj, mu recitoval Korán. Když se s ním Gabriel, kéž mu Bůh požehná a dá mu pokoj, setkal, byl štědřejší v dobrých skutcích než vítr.“
Jeho pokora, absence arogance a povýšenosti vůči lidem, ani znevažování jejich hodnoty, jak mu přikázal Všemohoucí Bůh. Pokora je jedním z důvodů, proč si získávat srdce a sbližovat je. Sedával mezi společníky, aniž by se jakkoli vyznačoval, a na žádného z nich se nepohlížel svrchu. Účastnil se pohřbů, navštěvoval nemocné a přijímal pozvání.
Ovládl svůj jazyk a nepronášel špatná ani ošklivá slova. Od Anase bin Malika, nechť s ním Bůh nalezne zalíbení, se vypráví: „Posel Boží, nechť mu Bůh požehná a dá mu pokoj, nebyl obscénní, neproklínal ani nespravedlivě urážel. Když se urazil, ptal se: ‚Co je s ním, že má čelo pokryté prachem?‘“
Jeho úcta ke starším a soucit s mladými. On – kéž mu Bůh žehná a dává mu pokoj – líbal děti a byl k nim laskavý.
Jeho plachost z páchání zlých skutků, a proto služebník nedopustí žádného skutku, který by měl špatné následky.
Prorok (mír a požehnání s ním) zemřel v pondělí, dvanáctého měsíce měsíce Rabi’ al-Awwal, jedenáctého roku hidžry. Stalo se tak poté, co onemocněl a trpěl silnými bolestmi. Požádal své manželky, aby mu dovolily zůstat v domě Matky věřících, Áiši. Bylo zvykem Posla Božího (mír a požehnání s ním) během své nemoci modlit se k Všemohoucímu Bohu a recitovat nad sebou rukju, a Áiša to také dělala za něj. Během své nemoci naznačil příchod své dcery Fátimy az-Zahry a dvakrát s ní tajně promluvil. Poprvé plakala a podruhé se smála. Áiša (kéž s ní Bůh nalezne zalíbení) se jí na to zeptala a ona odpověděla, že jí poprvé řekl, že mu bude vzata duše, a podruhé, že bude první z jeho rodiny, která se k němu připojí.
V den jeho smrti, kéž mu Bůh žehná a daruje mu pokoj, se zvedla opona v jeho pokoji, zatímco se muslimové seřadili k modlitbě. Usmál se a zasmál. Abu Bakr si myslel, že se s nimi chce pomodlit, ale Prorok mu poradil, aby modlitbu dokončil, a pak oponu spustil. Údajné zprávy o jeho věku v době smrti se lišily. Některé uváděly: šedesát tři let, což je nejběžnější údaj, a jiné: šedesát pět nebo šedesát. Byl pohřben na místě své smrti v jámě vykopané pod jeho postelí, ve které zemřel v Medíně.