Džihád znamená boj proti sobě samému, aby se zdržel hříchů, boj matky snášet bolest těhotenství, píli studenta ve studiu, boj o obranu vlastního bohatství, cti a náboženství, dokonce i vytrvalost v činech uctívání, jako je půst a modlitba v pravý čas, je považována za druh džihádu.
Zjistili jsme, že význam džihádu nespočívá, jak ho někteří chápou, v zabíjení nevinných a mírumilovných nemuslimů.
Islám si cení života. Není dovoleno bojovat proti mírumilovným lidem a civilistům. Majetek, děti a ženy musí být chráněny i během válek. Není také dovoleno mrzačit nebo znetvořovat mrtvé, protože to není součástí islámské etiky.
Prorok, kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír, působil v terénu a směřoval muslimy k nejvyššímu konceptu džihádu, stanovoval jeho cíle a zobecňoval jeho pravidla a kontroly prostřednictvím následujícího:

Zaprvé: Rozšíření rozsahu konceptu džihádu

V Prorocké sunně nacházíme důraz na široké a rozmanité významy džihádu, takže se tento koncept neomezuje pouze na obraz konfrontace s nepřítelem na bojišti. Ačkoli se jedná o širší oblast, na kterou se význam džihádu vztahuje, a je to zamýšlený význam ve většině textů zmíněných v této kapitole, Prorocká sunna nás informuje o dalších konceptech džihádu, které slouží jako úvod, skrze který lze k tomuto obrazu dospět.
Mezi ně patří: Džihád proti sobě samému v poslušnosti Alláhovi. Al-Bukhari do své Sahih zahrnul kapitolu s názvem „Ten, kdo bojuje proti sobě samému v poslušnosti Alláhovi“ a zahrnul hadís Fadaly ibn Ubajda (kéž s ním Alláh nalezne zalíbení), který řekl: Slyšel jsem Alláhova posla (požehnání a mír s ním) říkat: „Ten, kdo bojuje, bojuje sám proti sobě.“ Spíše považoval boj proti sobě samému v poslušnosti a jeho zdržování od neposlušnosti za džihád, protože ve svém sklonu k lenosti v poslušnosti a touze po neposlušnosti je ve skutečnosti považováno za nepřítele člověka. Prorok (požehnání a mír s ním) proto považoval konfrontaci s tímto já za džihád kvůli obtížnosti překonání tužeb. Ve skutečnosti to může být obtížnější než překonání nepřítele na bojišti. Ve skutečnosti je džihád proti sobě samému základem džihádu proti nepříteli a nelze ho dosáhnout bez prvního džihádu proti sobě samému.
Mezi ně patří: mluvení pravdy, přikazování správného a zakazování špatného, zvláště pokud se tak děje před někým, jehož moc se obává mezi autoritami, jako v hadísu Abú Sa’ida al-Khudriho (kéž s ním Alláh nalezne zalíbení), který řekl: Alláhův posel (mír a požehnání Alláha s ním) řekl: „Největší formou džihádu je slovo spravedlnosti před tyranským vládcem.“ Vyprávěl to al-Tirmízí ve svém Sunan. V al-Mu’džám al-Awsat, z pověření Ibn Abbáse, který řekl: Alláhův posel (mír a požehnání Alláha s ním) řekl: „Pán mučedníků v Den zmrtvýchvstání bude Hamza ibn 'Abd al-Muttalib a muž, který se postaví tyranskému vládci, zakáže mu to a přikáže mu, a bude zabit.“ Je to proto, že kdokoli je příliš slabý na to, aby mluvil pravdu, aby podpořil utlačovaného, nebo aby nastolil právo, nebo aby zakázal zlo, je v jiných věcech ještě slabší. Muslimové v tomto typu džihádu zeslábli, buď z touhy po světském zisku, nebo ze strachu z újmy, která je postihne. A Alláh je Ten, koho vyhledávají o pomoc.
Přijatý hadždž je jednou z forem džihádu pro muslimské ženy, protože Prorok (mír a požehnání Alláha s ním) z něj učinil formu džihádu pro muslimské ženy, jak je uvedeno v hadísu naší matky Áiši (kéž s ní Alláh nalezne zalíbení), která řekla: „Ó Posle Alláhův, my vnímáme džihád jako nejlepší čin. Neměli bychom se účastnit džihádu?“ Řekl: „Ne, ale nejlepším džihádem je přijatý hadždž.“ Vypráví to Al-Bukharí ve svém Sahih. Je to proto, že přijatý hadždž vyžaduje boj proti sobě samému a Satanovi, snášení různých útrap a obětování vlastního majetku a těla kvůli němu.
Prorok, kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír, tedy nazýval službu rodičům a snahu o zajištění sebe a své rodiny džihádem na Boží cestě, což činí pojem džihádu mnohem širším, než jaký existuje v mentálním obrazu některých. Do toho, co bylo zmíněno, můžeme v obecném smyslu zahrnout vše, co má význam výslovně uvedených společných závazků, které dosahují dostatečnosti pro tento národ ve vojenských, průmyslových, technologických a dalších aspektech kulturní renesance muslimů, pokud je cílem dosáhnout nástupnictví Božího náboženství na zemi, pak je to zahrnuto v džihádu na Boží cestě.

Za druhé: Rozšíření nástrojů a prostředků džihádu.

Z výše uvedeného je nám jasné, že koncept džihádu na Alláhově cestě je široký a zahrnuje mnoho aspektů dobra. Zbývá objasnit široký koncept nástrojů a prostředků, kterými se džihádu na Alláhově cestě dosahuje, aby si nikdo nemyslel, že pokud není schopen fyzicky vykonat džihád, pak nesplnil svou povinnost. Nástroje džihádu jsou naopak stejně široké jako samotný koncept džihádu. Jsou to stupně, kterými muslim postupuje z jedné stupně do druhé podle okolností a podmínek, jako v hadísu Abdalláha ibn Mas'úda, že Posel Alláha, kéž mu Alláh žehná a daruje mu mír, řekl: „Nebyl žádný prorok, kterého Alláh poslal k národu přede mnou, ledaže by měl žáky a společníky ze svého národa, kteří přijali jeho Sunnu a řídili se jeho příkazy. Pak po nich přijdou nástupci, kteří říkají to, co nedělají, a dělají to, co jim není přikázáno. Kdokoli se proti nim tedy postaví rukou, je věřící, kdokoli se proti nim postaví jazykem, je věřící, a kdokoli se proti nim postaví srdcem, je věřící, a kromě toho není ani zrnko hořčičné víry.“ Vyprávěl Muslim ve svém Sahih.
Al-Nawawi ve svém komentáři k Muslimovi řekl: „O výše zmíněných (učednících) panují rozdílné názory.“ Al-Azhari a další řekli: „Jsou to upřímní a vyvolení z proroků a upřímní jsou ti, kteří jsou očištěni od všech vad.“ Jiní řekli: „Jejich podporovatelé.“ Bylo také řečeno: „Mudžahedíni.“ Bylo také řečeno: „Ti, kdo jsou způsobilí pro chalífát po nich.“ (Al-Khuluf) s dammou na kha’ je množné číslo slova khuluf se sukúnem na lam, a to je ten, kdo nesouhlasí se zlem. Pokud jde o s fathou na lam, je to ten, kdo nesouhlasí s dobrem. Toto je nejznámější názor.“
Důkazem v hadísu pro to, o čem se zabýváme, jsou hodnosti a nástroje, na které poukázal Prorok, kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír, a že skrze ně je džihád dosahován v pořadí podle schopností a možností, jak je uvedeno v jeho výroku: „Kdokoli proti nim bojuje rukou, je věřící, a kdokoli proti nim bojuje jazykem, je věřící, a kdokoli proti nim bojuje srdcem, je věřící, a nad to není ani zrnko hořčičné víry.“
První věc, které se tím dosahuje, je: Džihád rukou pro kohokoli, kdo je schopen z těch, kteří mají moc nebo autoritu, nebo jazykem pro kohokoli, kdo je schopen z lidí s názory, myšlením a médii, což se dnes stalo jedním z nejširších polí a nástrojů džihádu jazykem, a to vysvětlováním pravdy, kterou Alláh chce od stvoření, a obhajobou definitivních a jasných principů náboženství a tak dále, dokud věc neskončí popřením v srdci, když je tu úplná neschopnost. Tento stupeň popření nezmizí, když neexistuje schopnost dělat to, co bylo před ním; protože každý to může udělat a je to důkaz toho, co z víry zbývá v srdci služebníka!!
Mezi věcmi, v nichž Prorok, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, zdůraznil šíři nástrojů a prostředků džihádu, je to, co bylo zmíněno v Al-Musnádu z pověření Anase, který řekl: Posel Boží, kéž mu Bůh požehná a dá mu mír, řekl: „Bojujte proti polyteistům svým majetkem, svými životy a svými jazyky.“ Jeho řetězec předávání je autentický podle muslimských kritérií.

Za třetí: Cíle boje v islámu:

Prorok (mír a požehnání s ním) přišel, aby napravil koncept boje v životě arabské společnosti, který byl založen na kmenových nájezdech, jež mezi nimi probíhaly na předislámských základech. Zavedl boj, jehož největším účelem bylo pozvednout pouze slovo Alláha. Z jejich srdcí odstranil všechny předislámské cíle pomsty, chlubení, podpory bratranců a sestřenic, zmocňování se bohatství a vlastnictví a ponižování otroků. Tyto cíle již neměly hodnotu v prorocké logice odvozené z nebeského zjevení. Řekl jim, jak v hadísu Abú Músy al-Aš'árího (kéž s ním Alláh nalezne zalíbení), že k Prorokovi (mír a požehnání s ním) přišel beduínský muž a řekl: Ó Posle Alláhův, muž bojuje o kořist, muž bojuje, aby byl vzpomínán, a muž bojuje, aby byl viděn, takže kdo bojuje ve věci Alláha? Posel Alláhův (mír a požehnání s ním) řekl: „Kdo bojuje tak, aby slovo Alláhovo bylo nejvyšší, ten bojuje ve věci Alláha.“ Vyprávěno Muslimem ve své Sahih.
Tohoto cíle se dosahuje voláním lidí k islámu a odstraňováním překážek bránících tomuto spravedlivému volání, aby lidé mohli o islámu slyšet a učit se o něm. Pak mají na výběr, zda jej přijmou a vstoupí do něj, nebo žijí v jeho stínu v míru. Pokud se však rozhodnou lidem bránit v volání k islámu, pak nezbývá nic jiného než bojovat proti nim, jak řekl al-Nawawi, kéž se nad ním Bůh smiluji, v Rawdat al-Talibin: „Džihád je donucovací výzva, takže musí být prováděn co nejvíce, dokud nezůstane nikdo kromě muslima nebo mírumilovného člověka.“
Boj v islámu nebyl předepsán k vymýcení nevěřících ze země, protože by to odporovalo univerzální Boží vůli. Islám proto nepovoluje zabíjení kohokoli, kdo je v absolutních číslech označen za nevěřícího. Spíše musí být daná osoba bojovníkem, agresorem a stoupencem muslimů. Ibn Tajmíja říká: „Prorokův výrok, mír a požehnání s ním: ‚Bylo mi přikázáno bojovat s lidmi, dokud nedosvědčí, že není boha kromě Boha a že já jsem Boží posel. Pokud to udělají, pak jsou jejich krev a majetek přede mnou chráněny, s výjimkou oprávněného důvodu, a jejich zúčtování je u Boha.‘ Toto je zmínka o účelu, pro který je boj s nimi dovolen, takže pokud to udělají, boj s nimi je zakázán. Význam je: Nebylo mi přikázáno bojovat jinak než za tímto účelem. Neznamená to, že mi bylo přikázáno bojovat s každým za tímto účelem, protože to je v rozporu s textem a konsensem. Nikdy to neudělal, spíše jeho praxí bylo, že kdokoli s ním uzavřel mír, s ním nebojoval.“
Koncept džihádu je tedy podle prorocké logiky integrovaným systémem pravidel, učení, vznešených cílů a rozmanitých nástrojů a prostředků podle okolností a podmínek. Není to improvizovaný proces podléhající rozmarům a politice, ale spíše zavedená šaría a stanovená povinnost. V čisté prorocké sunně je nejvyšším uplatněním džihádu jeho komplexní koncepce, širokých nástrojů a hlubokých cílů. Žádná džihádistická zkušenost nemůže přinést ovoce, pokud není řízena spravedlivým prorockým uplatňováním této velké povinnosti.