Byl to příběh. Vznešený společník Salman al-Farsi Salmán (kéž s ním Alláh nalezne zalíbení), zdroj inspirace a skutečný příklad trpělivosti a vytrvalosti v hledání pravdy, žil před příchodem islámu mezi zoroastrismu, křesťanství a judaismu. Pokračoval v hledání pravého náboženství, dokud ho k němu Alláh nedovedl. Nepodřídil svou mysl a srdce tradicím a zděděným přesvědčením své vlasti, kterých by se, kdyby se držel až do své smrti, nestal mezi společníky Proroka (mír a požehnání s ním). Nebyl by veden k náboženství islámu a zemřel by jako polyteista.

Ačkoli byl Peršan Salmán vychován v Persii uprostřed uctívání ohně, hledal pravé náboženství a vydal se hledat Boha. Byl zoroastriáncem, ale toto náboženství ho nepřesvědčilo. Zjistil však, že jeho předkové jsou mu oddáni, a tak ho přijal s nimi. Když se jeho pochybnosti o náboženství jeho a jeho rodiny zesílily, Salmán opustil svou zemi, Persii, a emigroval do Levanty, aby hledal absolutní náboženskou pravdu. Tam se setkal s mnichy a kněžími. Po dlouhé cestě dorazil Salmán jako otrok do Medíny. Když uslyšel o Prorokovi ﷺ, setkal se s ním a poté, co byl přesvědčen o jeho poselství, konvertoval k islámu.
Vznešený společník zmínil, že se narodil jako Peršan v zemi Isfahán – v dnešním Íránu – obyvatelům vesnice zvané Dži a jeho otec byl jejím vládcem. Salmán vyrůstal v aristokratické rodině a žil v Persii v věčném luxusu. Jeho otec ho hluboce miloval a bál se o něj natolik, že ho uvěznil ve svém domě. Salmán pokročil v zoroastrismu, až se stal obyvatelem ohně, zapaloval ho a nenechával ho hodinu zhasnout.
Jednoho dne ho otec požádal, aby šel na jeho farmu a postaral se o ni, protože měl hodně práce. Požádal ho, aby nepřišel pozdě, aby si nedělal starosti. Cestou na farmu Salman prošel kolem kostela, kde se lidé modlili. Vešel dovnitř a byl jimi ohromen. Řekl: „Tohle je, při Bohu, lepší než náboženství, které vyznáváme.“ Neopustil je, dokud slunce nezapadlo.
Zeptal se jich na původ tohoto náboženství a oni mu řekli, že pochází z Levanty. Salmán se tedy vrátil k otci a vyprávěl mu, co se stalo, a že na něj toto náboženství zapůsobilo a myslel si, že je spoután řetězy.
Salmán vyprávěl: „Vyslal jsem křesťanům vzkaz: ‚Pokud k vám přijde skupina křesťanských obchodníků ze Sýrie, informujte mě o nich.‘ Skupina křesťanských obchodníků ze Sýrie k nim tedy přišla a oni ho informovali. Uprchl z domu svého otce do Sýrie.“
Tam se setkal s jedním z asketických biskupů, kteří šli správnou cestou, a když k němu přišla smrt, poradil mu, aby šel k jednomu z biskupů v Mosulu, který byl stále zbožný a čekal na poslání Proroka (mír a požehnání Alláha s ním). Šel tedy k němu a chvíli u něj zůstal, pak k němu přišla smrt a on mu poradil, aby šel k jednomu z biskupů z Nisibisu. Totéž se opakovalo, dokud nedorazil k biskupovi z Amoria v Římě, který mu vyprávěl o době Proroka (mír a požehnání Alláha s ním). Biskup mu řekl: „Synu můj, při Alláhovi, neznám nikoho, kdo by zůstal takový, jako jsme byli my. Přikazuji ti, abys k němu šel, ale nadešel pro tebe čas proroka. Bude poslán z Posvátné svatyně a bude se stěhovat mezi dvěma lávovými poli do slané země s palmami. Bude mít znamení, která nebudou skryta. Mezi jeho rameny bude pečeť proroctví. Bude jíst dary, ale ne almužnu. Pokud se ti podaří dostat se do té země, udělej to, neboť jeho čas nadešel pro tebe.“
Pak kolem Salmána prošla karavana ze země Arabů, a tak se s nimi vydal hledat Proroka konce časů, ale cestou ho prodali Židovi a on dorazil do Medíny, kde podle palem poznal, že je to město Proroka, mír a požehnání s ním, jak mu ho popsal biskup.
Salmán vypráví příběh o Prorokově příjezdu do Medíny slovy: „Bůh poslal svého Proroka, mír a požehnání s ním, do Mekky a já jsem se o něm nezmínil, navzdory otroctví, ve kterém jsem byl, dokud Posel Boží, mír a požehnání s ním, nedorazil do Kuby a já jsem pracoval pro svého společníka v jeho palmovém háji. Když jsem uslyšel zprávu o Prorokově příjezdu, sešel jsem dolů a řekl: ‚Co je to za zprávu?‘ Můj pán zvedl ruku a silně mě plácl se slovy: ‚Co s tím máš společného? Jdi si po své práci.‘“
Salmán chtěl ověřit vlastnosti Proroka (mír a požehnání s ním), o kterých mu biskup vyprávěl, totiž že nejí almužnu, přijímá dary a že má mezi rameny pečeť proroctví, mimo jiné znamení. Večer tedy šel k Prorokovi (mír a požehnání s ním), vzal si s sebou jídlo a řekl mu, že toto jídlo pochází z almužny. Prorok (mír a požehnání s ním) přikázal svým společníkům, aby jedli, ale on nejedl. Salmán si uvědomil, že to bylo jedno ze znamení.
Pak se znovu vrátil k Prorokovi, mír a požehnání s ním, a shromáždil pro něj jídlo a řekl mu, že je to dar. Posel Boží, mír a požehnání s ním, ho snědl a snědli ho i jeho společníci, takže věděl, že to bylo druhé znamení.
Salmán hledal pečeť proroctví a o tom říká: „Pak jsem přišel k Alláhovu poslu, mír a požehnání s ním, když šel za pohřebním průvodem. Měl jsem na sobě dva své pláště a on byl se svými společníky. Otočil jsem se, abych se podíval na jeho záda, jestli vidím pečeť, která mi byla popsána. Když mě viděl, jak se od něj odvracím, věděl, že potvrzuji něco, co mi bylo popsáno, a tak si shodil plášť ze zad. Podíval jsem se na pečeť a poznal ji, tak jsem na něj padl, políbil ji a plakal.“ Peršan Salmán tedy konvertoval k islámu a napsal svému pánovi. Prorok, mír a požehnání s ním, požádal společníky, aby mu pomohli. Salmán byl osvobozen a zůstal společníkem Proroka, mír a požehnání s ním, následoval ho až do té míry, že Prorok, mír a požehnání s ním, řekl: „Salmán je z nás, z rodiny Proroka.“
Salmánova cesta za pravdou byla dlouhá a obtížná. Přešel od zoroastrismu v Persii, poté ke křesťanství v Levantě a nakonec do otroctví na Arabském poloostrově, dokud ho Všemohoucí Bůh nedovedl k Prorokovi, mír a požehnání s ním, a k islámu.

Omar ibn al-Chattab, společník Posla Božího, kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír, byl silný a úctyhodný. K islámu vstoupil ve věku dvaceti šesti let a byl v počtu přijímajících islámů zařazen po třiceti devíti mužích, což znamená, že byl čtyřicátým mužem v pořadí těch, kteří přijali islám, a bylo řečeno, že mu bylo padesát nebo padesát šest.

Omar ibn al-Chattab – kéž s ním Bůh nalezne zalíbení – byl před konvertováním k islámu jedním z nejnepřátelštějších lidí vůči muslimům.

Posel - kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír - prosil a řekl: „Bože, posíl islám tím z těchto dvou mužů, který je Ti nejmilejší, buď Abú Džahlem, nebo Umarem ibn al-Chattábem.“ Řekl: „Nejmilejším pro něj byl Umar.“ A Umar skutečně vstoupil do islámu.

Příběh konverze k islámu Omara ibn al-Chattába

Následuje posloupnost příběhu o konverzi k islámu společníka Umara ibn al-Chattába (kéž s ním Alláh nalezne zalíbení): Umar ibn al-Chattáb se rozhodl zabít Proroka Mohameda. Kurajšovci chtěli Proroka Mohameda zabít a radili se o tom, jak ho zabít a který muž ho zabije. Umar se dobrovolně přihlásil, a tak si vzal meč za velmi horkého dne a zamířil k Poslu Alláha (mír a požehnání s ním). Posel seděl se svými společníky, včetně Abú Bakra as-Siddíka, Alího a Hamzy (kéž s nimi Alláh nalezne zalíbení), a s některými společníky, kteří zůstali s Poslem Alláha a nešli do Habeše. Umar ibn al-Chattáb věděl, že jsou shromážděni v domě al-Arqam na úpatí al-Safa. Cestou potkal společníka Nu'ajma ibn Abdulláha al-Nahhama, který byl v té době muslimem. Zastavil ho a zeptal se ho: „Kam jdeš?“ Řekl mu, že chce zabít Alláhova posla (mír a požehnání s ním), protože urazil jejich bohy a znevážil jejich náboženství. Oba muži na sebe křičeli a on mu řekl: „Jakou špatnou cestou ses vydal, Umare.“ Připomněl mu sílu Banu Abd Manaf a to, že ho nenechají na pokoji. Umar se ho zeptal, zda konvertoval k islámu, aby ho mohl začít zabíjet. Když Nu'aim viděl, že se nevzdá svého cíle zabít Alláhova posla (mír a požehnání s ním), odradil ho tím, že mu řekl, že jeho rodina, jeho sestra, její manžel a jeho bratranec konvertovali k islámu.

Postoj Omara ibn al-Chattába k obrácení jeho sestry k islámu

Omar ibn al-Chattab šel do domu své sestry a stěžoval si poté, co ho Nu'aim informovala o sestrině konverzi k islámu. Jeho sestra Fátima a její manžel Sa'id konvertovali k islámu a společník Chabbab ibn al-Arat je učil Korán. Když Omar dorazil, Chabbab recitoval Korán Fátimě a jejímu manželovi Sa'idovi (kéž s nimi Alláh nalezne zalíbení). Recitovali ze súry Taha. Omar je slyšel a když vešel, Chabbab se schoval. Omar se jich zeptal na hlas, který slyšel, a oni mu řekli, že to byl jen rozhovor mezi nimi. Omar řekl: „Možná jste oba sešli s cesty.“ Sa'id mu řekl: „Řekni mi, Omare, jestli pravda spočívá v někom jiném než ve tvém náboženství?“ Omar vstal, aby ho udeřil, ale Fátima ho zastavila, a tak ji dal facku. Rozzlobeně odpověděla: „Ó Omare, pokud ve tvém náboženství není pravda,“ když si Omar z nich zoufal, požádal o knihu, ze které četli, ale jeho sestra mu knihu nedala, dokud se neočistí. Odpověděl jí a očistil se, pak vzal knihu a četl ze súry Tahá, dokud nedošel k verši: „Já jsem Alláh. Není božstva kromě Mne, proto Mne uctívejte a konejte modlitby za Mé připomínání.“ [Tahá: 14] Omar žasl nad krásou slov, která četl. V tu chvíli vyšel Chabbab a řekl mu, že se Posel Alláha, kéž mu Alláh žehná a daruje mu mír, modlil za jeho konverzi k islámu.

Prohlášení Omara ibn al-Chattába o jeho konverzi k islámu v přítomnosti Proroka

Když Omar recitoval verše, jeho srdce se naplnilo radostí. Zeptal se Chabbába, kde se nachází Posel Alláha (mír a požehnání s ním), aby k němu mohl jít a oznámit mu jeho konverzi k islámu. Chabbáb mu řekl, že je v domě Arqama ibn Abi Arqama. Omar šel a zaklepal na dveře společníků, kteří byli v Arqamově domě. Když uslyšeli Omarův hlas, byli vyděšeni a polekáni. Hamza je však uklidnil a řekl: „Jestliže mu Alláh dá dobro, stane se muslimem, a pokud nechce jinak, jeho zabití pro nás bude snadné.“ Přivedli ho k Poslu Alláha (mír a požehnání s ním). Hamza a další muž chytili Omara za paže a odvedli ho k Poslu Alláha (mír a požehnání s ním). Posel Alláha (mír a požehnání s ním) vstal a přikázal jim, aby ho nechali na pokoji. Zeptal se ho, proč přišel. Omar mu pak řekl, že chce konvertovat k islámu. Alláhův posel (mír a požehnání s ním) prohlásil Alláha za akbara a všichni v domě věděli o jeho konverzi k islámu. Radovali se, že se stali silnějšími a mocnějšími s konverzí Hamzy a Omara (kéž s nimi Alláh nalezne zalíbení).

Dopad Omarovy konverze k islámu na islámské povolání

Konverze Umara ibn al-Chattába k islámu měla mnoho důsledků. V té době se muslimové cítili hrdí, silní a imunní. Nikdo z nich se nemohl veřejně modlit ani obcházet Kaabu. Když Umar konvertoval k islámu, společníci se začali modlit a obcházet Dům a mstili se těm, kteří jim ukřivdili. Umar oznámil svůj obrácení k islámu polyteistům a ti byli touto těžkou zprávou přemoženi depresí. Abú Džahla o svém obrácení k islámu informoval bez obav a váhání. Ibn Masúd se na tento význam odvolával, když řekl: „Nemohli jsme se modlit u Kaaby, dokud Umar neobrátil k islámu.“ Výzva k islámu se tak stala veřejnou.

Představujeme to

Kdo je Maurice Bucaille?

Maurice Bucaille se narodil francouzským rodičům a stejně jako jeho rodina byl vychován v křesťanské víře. Po dokončení střední školy se zapsal na studium medicíny na Francouzské univerzitě, kde patřil k nejlepším studentům, dokud nezískal lékařský titul. Postupně se vypracoval na nejslavnějšího a nejzkušenějšího chirurga moderní Francie. Jeho chirurgické dovednosti byly úžasným příběhem, který změnil jeho život a proměnil jeho bytí.

Příběh o konverzi Maurice Bucaille k islámu

Francie je známá svým zájmem o starožitnosti a kulturní dědictví. Když se v roce 1981 ujal moci zesnulý francouzský socialistický prezident François Mitterrand, požádala Francie koncem 80. let Egypt o umístění mumie egyptského faraona k archeologickým testům a ošetření.

Tělo nejznámějšího tyrana, jakého kdy Egypt poznal, bylo přepraveno a tam, na letišti, stáli v řadě francouzský prezident, jeho ministři a vysocí úředníci země, klaněli se u schodů letadla, aby egyptského faraona přivítali s královským uvítáním, jako by byl stále naživu!!

Když ve Francii skončilo královské přijetí egyptského faraona, byla mumie tyrana nesena v průvodu neméně velkolepém než jeho přijetí. Byla přenesena do speciálního křídla Francouzského archeologického centra, kde nejvýznamnější francouzští archeologové, chirurgové a anatomové začali mumii studovat a odhalovat její tajemství. Hlavním chirurgem a osobou primárně zodpovědnou za studium této faraonské mumie byl profesor Maurice Bucaille.

Léčitelé se zajímali o restaurování mumie, zatímco jejich šéf, Maurice Bucaille, se velmi zajímal o něco jiného. Snažil se zjistit, jak tento faraon zemřel, a pozdě v noci byly zveřejněny konečné výsledky jeho analýzy.

Francouzský chirurg Maurice Bucaille
Ale stále ho mátlo něco zvláštního: jak je možné, že toto tělo – na rozdíl od ostatních mumifikovaných faraonských těl – zůstalo neporušenější než ostatní, přestože bylo vytaženo z moře?!

Maurice Bucaille připravoval závěrečnou zprávu o tom, co považoval za nový objev při vytažení těla faraona z moře a jeho mumifikaci bezprostředně po jeho utonutí, když mu někdo zašeptal do ucha: Nespěchej; muslimové mluví o utonutí této mumie.

Tuto zprávu však důrazně odsoudil a vyjádřil nad ní své překvapení, protože takový objev mohl být poznat pouze díky rozvoji moderní vědy a moderním, vysoce přesným počítačům. Jiný člověk jeho úžas ještě zvýšil slovy: „Jejich Korán, v který věří, vypráví příběh o jeho utonutí a o záchraně jeho těla po utonutí.“

Ještě více ho to udivilo a začal se divit: Jak je to možné, když tato mumie byla objevena až v roce 1898 n. l., tedy téměř před dvěma sty lety, zatímco jejich Korán existuje již více než čtrnáct set let?!
Jak to může být racionální, když celé lidstvo – nejen muslimové – nevědělo nic o tom, že starověcí Egypťané mumifikovali těla svých faraonů, až do doby před pouhými několika desítkami let?!

Té noci seděl Maurice Bucaille, zíral na faraonovo tělo a hluboce přemýšlel o tom, co mu jeho společník pošeptal: že muslimský Korán hovoří o přežití tohoto těla po utonutí, zatímco křesťanská svatá kniha (Matoušovo a Lukášovo evangelium) hovoří o faraonově utonutí při pronásledování našeho Mistra Mojžíše, mír s ním, aniž by se vůbec zmínila o osudu jeho těla.

Začal si říkat: Je možné, že tento mumifikovaný muž přede mnou je egyptský faraon, který pronásledoval Mojžíše?!

Je možné, aby jejich Muhammad, kéž mu Bůh žehná a dává mu mír, to věděl před více než tisíci lety a já se o tom dozvídám až teď?!

Maurice Bucaille nemohl spát a požádal, aby mu přinesli Tóru. Začal číst z Tóry v knize Exodus, kde se píše: „Vody se vrátily a pokryly vozy i jezdce, celé faraonovo vojsko, které za nimi vešlo do moře. Ani jeden z nich nezůstal.“ Maurice Bucaille zůstal zmatený.

Ani Tóra se nezmiňuje o přežití tohoto těla a o jeho zachování neporušenosti poté, co bylo faraonovo tělo ošetřeno a restaurováno.

Francie vrátila mumii do Egypta v luxusní skleněné rakvi, ale Maurice Bucaille byl z tohoto rozhodnutí nesvůj a neměl klid, protože jím otřásla zpráva o bezpečnosti těla kolující mezi muslimy. Sbalil si kufry a rozhodl se cestovat do Saúdské Arábie, aby se zúčastnil lékařské konference, které se zúčastnila skupina muslimských anatomů.

A tehdy s nimi poprvé hovořil o tom, co zjistil o přežití faraonova těla po utonutí. Jeden z nich vstal, otevřel mu Korán a začal mu číst slova Všemohoucího Boha: {Dnes tě zachráníme tvým tělem, abys byl znamením pro ty, kdo přijdou po tobě. A věru, mnozí z lidí, kteří se říkají našim znamením, jsou nedbalí.} [Júnus: 92]

Dopad verše na něj byl silný a byl otřesen natolik, že se postavil před publikum a z plných plic vykřikl: „Konvertoval jsem k islámu a věřím v tento Korán.“

Příspěvky Maurice Bucaillea

Maurice Bucaille se vrátil do Francie s jinou tváří, než s jakou odešel. Zůstal tam deset let a neměl co zaměstnávat, kromě studia, do jaké míry se nově objevená vědecká fakta shodují se Svatým Koránem, a hledání jediného vědeckého rozporu v tom, co Korán říká. Poté dospěl k závěru, že Všemohoucí řekl: {Lež k němu nemůže přijít ani zepředu, ani zezadu. Je seslána Moudrým, Chvályhodným.} [Fussilat: 42].

Plodem těchto let strávených francouzským učencem Mauricem Bucaillem bylo vydání knihy o svatém Koránu, která otřásla západními zeměmi a jejich učenci do morku kostí. Název knihy zněl: „Korán, Tóra, Bible a věda: Studium svatého Písma ve světle moderních znalostí.“ Čeho tedy tato kniha dosáhla?!

Od prvního vydání se vyprodala ve všech knihkupectvích! Poté, co byla přeložena z původního jazyka (francouzštiny) do arabštiny, angličtiny, indonéštiny, perštiny, turečtiny a němčiny, byla znovu vydána ve stovkách tisíc kusů. Následně se rozšířila do všech knihkupectví na Východě i Západě a nyní ji můžete najít v rukou každého mladého egyptského, marockého nebo občana Perského zálivu v Americe.

Židovští a křesťanští učenci, jejichž srdce a oči Bůh zaslepil, se snažili na tuto knihu reagovat, ale psali pouze polemické nesmysly a zoufalé pokusy diktované šeptem Satana. Posledním z nich byl Dr. William Campbell ve své knize s názvem „Korán a Bible ve světle historie a vědy“. Cestoval na východ i na západ, ale nakonec se mu nepodařilo ničeho dosáhnout.

Ještě udivující je, že někteří učenci na Západě začali připravovat reakci na tuto knihu a když se do jejího čtení hlouběji ponořili a více o ní přemýšleli, konvertovali k islámu a veřejně vyhlásili dvě svědectví víry!!

Z výroků Maurice Bucaillea

Maurice Bucaille v úvodu své knihy říká: „Tyto vědecké aspekty Koránu mě zpočátku hluboce ohromily. Nikdy jsem nevěřil, že je možné v textu napsaném před více než třinácti stoletími objevit tak velké množství témat s takovou přesností, na tak rozmanitá témata a aby plně odpovídala moderním vědeckým poznatkům!!“

Také říká: „Nejprve jsem studoval svatý Korán bez jakýchkoli předsudků a s naprostou objektivitou a hledal jsem míru shody mezi koránským textem a údaji moderní vědy. Věděl jsem – už před tímto studiem a prostřednictvím překladů – že Korán zmiňuje mnoho druhů přírodních jevů, ale mé znalosti byly omezené.“

Díky pečlivému studiu arabského textu jsem byl schopen sestavit seznam. Po jeho dokončení jsem si uvědomil, že Korán neobsahuje žádná tvrzení, která by byla z pohledu moderní vědy otevřená kritice. Se stejnou objektivitou jsem provedl stejné zkoumání Starého zákona a evangelií.

Pokud jde o Starý zákon, nebylo třeba jít dál než k první knize, Genesis, protože v ní byla tvrzení, která se nedala sladit s nejzavedenějšími vědeckými údaji naší doby.

Pokud jde o evangelia, zjišťujeme, že text Matoušova evangelia jasně odporuje Lukášovu evangeliu a že Lukášovo evangelium nám výslovně předkládá něco, co nesouhlasí s moderními poznatky o starobylosti člověka na Zemi.“

Dr. Maurice Bucaille také říká: „První věc, která udivuje každého, kdo se s texty Koránu setká poprvé, je bohatost řešených vědeckých témat. Zatímco v současné Tóře nacházíme obrovské vědecké chyby, v Koránu žádné chyby nenacházíme. Pokud by autor Koránu byl člověk, jak by mohl v sedmém století psát o faktech, která nepatřila jeho době?!“

V roce 1988 mu Francouzská akademie udělila historickou cenu za knihu Svatý Korán a moderní věda.

Představujeme to

Americký matematik Jeffrey Lange se narodil v roce 1954 v Bridgeportu v Connecticutu. Doktorát získal na Purdue University a v současné době je profesorem na katedře matematiky na University of Kansas.

Jeho odmítnutí křesťanství

Ve své knize Boj za víru Jeffrey Lang vypráví o svém vzrušujícím zážitku, o kterém stojí za to vyprávět lidem, aby získali představu o šíření islámu na Západě a o tom, jak k němu došlo.
Muž byl vychován v křesťanské rodině a když se jeho profesor náboženství snažil dokázat existenci Boha pomocí matematiky, napadl ho středoškolák Jeffrey Lang a hádal se s ním o důkazech. Profesor se na něj rozzlobil a s varováním ho vyloučil z hodiny.
Mladík se vrátil domů a když jeho rodiče slyšeli ten příběh, byli šokováni a řekli: Stal ses ateistou, synu.
„Ve skutečnosti ztratil víru v západní křesťanství,“ říká Lange. Lange v tomto stavu ateismu zůstal deset let a hledal, ale nejvíce ho trápila bída, kterou lidé v Evropě zažívali navzdory svému bohatému životu.

Příběh jeho konverze k islámu

V mžiku přišlo překvapení v podobě Koránu, daru od saúdské rodiny. Lang popisuje Korán slovy:
„Připadala jsem si, jako bych stála před profesorem psychologie, který mi vrhá světlo na všechny mé skryté pocity. Snažila jsem se probrat nějaké problémy a on na mě číhal, ponořil se do mě hluboko a nechal mě vystavit pravdě.“
Proto v roce 1980 n. l. konvertoval k islámu, poté co byl ateistou.

Konverze Shawqi Votakiho k islámu je považována za zlomový bod v dějinách Japonska a vlastně i v dějinách celého regionu jihovýchodní Asie. Jak to? A jaký je příběh konverze japonského lékaře Shawqiho Votakiho k islámu? Shawqi Votaki...japonský lékař
Votaki je japonský lékař, který konvertoval k islámu v šedesáti sedmi letech. Má okouzlující a společenskou osobnost, která ovlivňuje každého, s kým přijde do styku. Jeho náboženstvím před konvertitou k islámu byl buddhismus a byl ředitelem velké nemocnice v srdci Tokia (hlavního města Japonska). Tato nemocnice byla akciovou společností vlastněnou deseti tisíci lidmi. Dr. Votaki od svého konvertování k islámu prohlásil, že udělá vše, co je v jeho silách, aby deset tisíc akcionářů přivedl do islámu.

Kromě své práce ředitele nemocnice byl Dr. Futaki v roce 1954 šéfredaktorem japonského měsíčníku Seikami Jib. Zajímal se o problematiku atomové bomby svržené na Japonsko a její dopady a snažil se pro tento účel vybírat dary. Když se mu to nepodařilo, vymohl šedesát milionů japonských jenů od deseti japonských společností poté, co pohrozily zveřejněním tajných informací, které by mohly ovlivnit jejich zájmy. Po dlouhém procesu byl odsouzen ke třem letům vězení a byla mu odebrána lékařská licence.

Příběh Shawqi Futakiho konverze k islámu

Jeho první setkání s islámem se odehrálo ve vězení, kde začal číst několik filozofických, politických a duchovních knih. Myšlenka monoteismu v něm začala působit a hluboce se v něm zakořenila, když kontaktoval řadu islámských osobností, mezi nimiž byl i muslim jménem Abu Bakr Morimoto, bývalý prezident Japonské muslimské asociace, který mu říkával: „Čím více muslimů bude na světě, tím více problém utlačovaných na zemi skončí, protože islám je náboženstvím lásky a bratrství.“

Poté, co Futaki našel cestu k islámu, se on, jeho syn a další přítel rozhodli konvertovat k islámu a oznámili svou konverzi v Islámském centru v Tokiu.

Příspěvky Shawqi Futaki

Shawqi Futakiho konverze k islámu ohlašuje konverzi celého Japonska k islámu! Ale proč je jeho konverze v Japonsku považována za zásadní transformaci?

Protože tento muž ihned po svém obrácení k islámu prohlásil svůj záměr šířit islám po celém Japonsku. Po svém obrácení k islámu v březnu 1975 vedl šedesát osm lidí, aby v tokijské mešitě prohlásili svou konverzi k islámu, a také založil Asociaci islámského bratrstva.

Kromě toho se 4. dubna 1975 do mešity v Tokiu přišlo v čele dvou set Japonců, kteří prohlásili svou konverzi k islámu. Dr. Shawqi Futaki tak začal vést své japonské bratry k hromadnému vstupu do Božího náboženství, až počet členů Asociace islámského bratrstva, které vedl, z řad těchto nových muslimů, dosáhl přibližně dvaceti tisíc japonských muslimů, a to za méně než jeden rok.

Proto je konverze Shawqi Futaki k islámu považována za zlomový bod v dějinách Japonska a vlastně i v dějinách celého regionu jihovýchodní Asie.

Mezi těmi, kteří neovládají arabský jazyk a nežijí v muslimských zemích, se však objevil jev, který spočívá v určitých nečistotách způsobených nevědomostí; Dr. Shawqi Futaki byl k novým muslimům z řad členů své Islámské společnosti shovívavý v otázce zákazu vepřového masa a pití alkoholu, možná měl pro svou nevědomost nějakou omluvu a možná je chtěl zavádět postupně. Proto islámské země – a mezi nimi především arabské země – musí do těchto zemí vysílat kazatele (2).

Zdroj: Kniha (Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu) od Dr. Ragheba Al-Sarjaniho.

Příběh konverze k islámu Dr. Douglase Archera, který pracuje jako ředitel vzdělávacího institutu na Jamajce. Jaký je příběh konverze Dr. Douglase Archera k islámu? Jaké byly jeho příspěvky po konverzi? Douglas Archer... Islám je jedinečné náboženství.
Douglas Archer, jehož islámské jméno bylo Abdullah, byl ředitelem Vzdělávacího institutu na Jamajce. Před konvertováním k islámu byl adventistou sedmého dne a pracoval také na Illinoiské univerzitě ve Spojených státech.

Příběh o konverzi Douglase Archera k islámu

Jeho příběh s islámem začal, když na univerzitě přednášel psychologii. Byli tam nějací muslimští studenti, kteří nemluvili dobře anglicky. Musel s nimi po přednáškách sedět. Díky těmto setkáním se v něm probudila zvědavost a touha dozvědět se více o jejich přesvědčení a principech a byl jimi velmi ohromen.

Jednou z důležitých věcí, které upoutaly jeho pozornost k islámu, bylo studium filozofie, během kterého se dozvěděl něco o islámu.

Další věc, která ho přiměla seznámit se s islámem blíže, byl saúdskoarabský student, který žil nedaleko a s ním hodně mluvil o islámu. Dal mu mnoho islámských knih a také ho seznámil se dvěma muslimskými profesory na univerzitě.

Pokud jde o důležitý bod, který vedl k jeho konverzi k islámu, říká:
„Dalším důležitým bodem je, že můj doktorský výzkum se zaměřoval na vzdělávání a budování národa a odtud jsem se dozvěděl, co národy potřebují pro svůj sociální, ekonomický, politický a duchovní rozvoj. Zjistil jsem, že základní pilíře islámu poskytují skvělý základ a cenný základ pro sociální, ekonomickou a duchovní obnovu národa. Takže pokud se mě zeptáte: Proč jsem konvertoval k islámu? Řekl bych vám: Protože islám je jedinečné náboženství, v němž jeho základní pilíře tvoří základ pro správu věcí veřejných, která řídí jak svědomí, tak životy jeho věřících.“

Příspěvky Douglase Archera

Douglas Archer obhajoval islám a tvrdil, že je schopen řešit problémy a uspokojovat sociální, duchovní a politické potřeby lidí žijících v kapitalismu a komunismu. Tyto dva systémy nedokázaly vyřešit problémy lidstva, ale islám nabídne mír ubohým a naději a vedení zmateným a ztraceným.

Dr. Douglas Archer se prostřednictvím svého prezidentství Karibského vzdělávacího institutu snaží šířit islám v Západní Indii prostřednictvím akademických programů institutu. Na podporu své islámské kauzy také podnikl cesty po Saúdské Arábii a Kuvajtu.

Zdroj: Kniha (Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu) od Dr. Ragheba Al-Sarjaniho.

Příběh o konverzi k islámu Američana Davida Livelyho, jehož mysl a srdce nedokázaly přijmout dvě hlavní dogmata křesťanské víry: doktrínu Trojice a doktrínu spásy. Jaký je tedy příběh Davidovy konverze k islámu?
David Lively se narodil ve Filadelfii v Pensylvánii a studoval matematiku, dokud nepromoval na Lehigh University s hlavním oborem informatika.
O sobě říká: „V raném mládí jsme s rodinou pravidelně navštěvovali protestantskou církev a protestantismus je náboženstvím většiny amerického lidu. Studoval jsem náboženské texty a přesvědčení již odmala, ale všiml jsem si, že moje mysl a srdce nepřijímaly dvě základní křesťanské víry, kterými jsou:
Doktrína o Trojici (odmítnuta v jakékoli formě), protože je v rozporu s rozumem.
- Nauka o spáse připisovaná Kristu, mír s ním, protože obsahuje náboženské rozpory v oblasti etiky.
Pak jsem se vydal hledat novou víru, která by mě ochránila před odchylkami a ztrátami a zaplnila duchovní prázdnotu, kterou trpěla a na kterou si stěžovala americká a evropská mládež.

Příběh Davida Livelyho o konverzi k islámu

David Lively o sobě mluví a říká:
„Potkal jsem amerického přítele, který konvertoval k islámu přede mnou, a měl překlad významů svatého Koránu do angličtiny. Vzal jsem si ho do své sbírky náboženských knih. Jakmile jsem ho začal číst, mé srdce se uklidnilo principy, které islám obsahuje. Pak jsem se obrátil k islámu a prosil Boha s těmito prosbami: Ó Ty, který máš vedení, pokud toto náboženství zvané islám není Tvým pravým náboženstvím, které Tě těší, pak mě od něj a od mých muslimských společníků vzdálí. Pokud je to Tvé pravé náboženství, pak mě k němu přiveď blíž a veď mě k němu.“
Ani neuplynul týden a islám se usadil v mém srdci a pevně zakořenil v mém svědomí. Mé srdce i mysl se uklidnily, má duše našla klid a já jsem našel klid ve skutečnosti, že islám je skutečně náboženstvím Božím a Korán je pravdivý, když říká: „Vskutku, náboženstvím u Boha je islám“ (Al Imran: 19).

Příspěvky Davida Livelyho

Dawud Abdullah al-Tawhidi (takto se jmenoval po konverzi k islámu) se snažil upozornit muslimy na jejich situaci a žádal je, aby ji změnili, slovy:
„Jaký je rozdíl mezi islámem a jeho vznešenými hodnotami, etikou a přesvědčeními a stavem muslimů v jejich neznalosti své víry, ztrátě jejich hodnot a jejich odstupu od hodnot a etiky islámu!! Muslimští vládci pomalu pracují pro islám, přestože je to jejich vznešené poselství. Islámští učenci opustili svou pravou roli ve volání k islámu, v ijtihádu a ve vyvozování rozhodnutí. Od islámských učenců se vyžaduje, aby se nespokojili s pouhým zachováním dědictví, ale aby se vrátili k uvádění islámského myšlení do praxe. Pak se k nim vrátí světlo proroctví, víry, aplikace a prospěchu pro druhé.“
Je ohromující, kolik mladých lidí v islámském světě se odvrátilo od duchovních hodnot islámu a odvrátilo se od jeho učení, zatímco mládež západního světa žízní po těchto hodnotách, ale nedokáže je najít ve svých sekulárních společnostech, které o islámu nic nevědí.
Pokud jde o přání amerického muslima Daouda al-Tawhidiho:
„Mým přáním je pokračovat ve studiu islámu a specializovat se na srovnávací náboženství, abych se mohl podílet na vzdělávání budoucích generací muslimů v Americe, čelit intelektuální invazi a pracovat na šíření islámu mezi nemuslimy. Doufám také, že přijde den, kdy uvidím, jak islám ovlivňuje budoucí přetváření americké společnosti, a budu se podílet na renesanci islámu po celém světě. Islám nezná vlasti, ale je spíše vedením seslaným všem národům. Svatý Korán říká o Poslu islámu: {A neposlali jsme tě, [Muhammade], leda jako milosrdenství světům.} [Al-Anbija: 107]

Zdroj: Kniha (Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu) od Dr. Ragheba Al-Sarjaniho.

Historie si zapamatuje orientalistu (Gulager Manius) jako jednu ze slavných osobností, které v Maďarsku konvertovaly k islámu. Maďarský učenec Abdul Karim Germanius

Představujeme to

Gulager Manius, který se narodil 6. listopadu 1884 a po konverzi k islámu si dal muslimské jméno Abdul Karim Germanius.
Abdul Karim Germanius dokázal ve svém oboru šířit islám a poselství Mohameda jako profesor na Univerzitě Laurenta Anouveauxe. Abdula Karima Germaniuse následovalo velké množství lidí uvnitř i vně univerzity, až do té míry, že univerzita na jeho jméno jmenovala katedru pro arabské a islámské dějiny.

Příběh jeho konverze k islámu

Dr. Abdul Karim Germanius vypráví o pozadí svého obrácení k islámu slovy: „Bylo to jednoho deštivého odpoledne a já byl ještě v pubertě, když jsem listoval stránkami starého ilustrovaného časopisu, v němž se aktuální události mísily s fantasy příběhy a popisy odlehlých zemí. Chvíli jsem lhostejně listoval stránkami, dokud můj pohled náhle nepadl na obrázek ryté dřevěné desky, která upoutala mou pozornost. Obrázek byl na domech s plochými střechami, tu a tam prokládaný kulatými kopulemi, které se mírně tyčily k temné obloze, jejíž tmu protínal srpek měsíce.“
Obraz uchvátil mou představivost a já pocítil ohromnou, neodolatelnou touhu poznat světlo, které v obraze překonává temnotu. Začal jsem studovat turečtinu, pak perštinu a nakonec arabštinu a snažil jsem se zvládnout tyto tři jazyky, abych mohl vstoupit do tohoto duchovního světa, který šíří toto oslnivé světlo po celém lidstvu.
Během letních prázdnin jsem měl to štěstí, že jsem mohl cestovat do Bosny – nejbližší východní země k jeho vlastní. Jakmile jsem se ubytoval v hotelu, spěchal jsem ven, abych viděl muslimy v akci. Odjížděl jsem s dojmem, který odporoval tomu, co se o nich často říkalo. Toto bylo mé první setkání s muslimy. Ubíhaly roky a roky v životě plném cestování a studia a jak čas plynul, mé oči se otevřely k úžasným a novým obzorům.
Navzdory svým rozsáhlým cestám po Božím světě, radosti z prohlížení mistrovských děl starožitností v Malé Asii a Sýrii, studiu mnoha jazyků a čtení tisíců stránek knih učenců, četl to vše s zkoumavým okem. Říká: „Navzdory tomu všemu má duše zůstávala žíznivá.“
Když byl jedné noci v Indii, spatřil – jako se vidí ve snu – Muhammada, posla Božího, kéž mu Bůh žehná a daruje mu pokoj, jak ho soucitným hlasem oslovuje: „Proč ten zmatek? Přímá cesta před námi je bezpečná a hladká jako povrch Země. Kráčejte pevnými kroky a silou víry.“ Následující pátek se v páteční mešitě v Dillí odehrála významná událost, když veřejně prohlásil svou konverzi k islámu.
„Hadždž Abdul Karim Germanos vzpomíná na tyto dojemné okamžiky slovy: „Místo bylo naplněno emocemi a vzrušením a nepamatuji si, co se tehdy stalo. Lidé stáli přede mnou a objímali mě. Kolik chudých, vyčerpaných lidí se na mě dívalo s prosbou, prosilo mě o modlitby a chtělo mi políbit hlavu. Modlil jsem se k Bohu, aby se na mě tyto nevinné duše nedívaly, jako bych byl vyššího postavení než ony, neboť nejsem nic jiného než hmyz mezi hmyzem země, nebo ztracený člověk hledající světlo, bezmocný a bezmocný, jako jiná ubohá stvoření. Styděl jsem se před sténáním a nadějemi těchto dobrých lidí. Druhý den a den poté se ke mně lidé hrnuli ve skupinách, aby mi blahopřáli, a já jsem z jejich lásky a náklonnosti dostal dost na to, abych se uživil na zbytek života.“

Jeho vášeň pro studium jazyků

Abdul Karim Germanus se naučil západní jazyky: řečtinu, latinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu a maďarštinu, a východní jazyky: perštinu a urdštinu. Pod vedením svých učitelů Vamberyho a Goldzihera, po nichž zdědil vášeň pro islámský Východ, zvládl také arabštinu a turečtinu. Po roce 1905 pokračoval ve studiu na univerzitách v Istanbulu a ve Vídni. V roce 1906 napsal v němčině knihu o osmanské literatuře a další o historii turkických vrstev v sedmnáctém století, za kterou získal cenu, která mu umožnila strávit dlouhou dobu v Londýně, kde dokončil studium v Britském muzeu.
V roce 1912 se vrátil do Budapešti, kde byl jmenován profesorem arabštiny, turečtiny a perštiny a islámských dějin a kultury na Orientální střední škole, poté na Orientální katedře Ekonomické univerzity a v roce 1948 profesorem a vedoucím katedry arabštiny na Budapešťské univerzitě. Až do svého odchodu do důchodu v roce 1965 pokračoval ve výuce arabštiny, dějin islámské civilizace a starověké i moderní arabské literatury a snažil se najít souvislosti mezi sociální a psychologickou renesancí islámských národů.
Indický básník Rabíndranáth Thákur ho pozval do Indie, aby pracoval jako profesor islámských dějin, a tak učil na univerzitách v Dillí, Láhauru a Hajdarábádu (1929-1932 n. l.). Tam ve Velké mešitě v Dillí oznámil svou konverzi k islámu, pronesl páteční kázání a přijal jméno (Abdul Karim). Odjel do Káhiry a ponořil se do studia islámu se šejky z Al-Azharu, poté se vydal jako poutník do Mekky, navštívil Prorokovu mešitu a během své pouti napsal knihu: Bůh je velký, která byla v roce 1940 n. l. vydána v několika jazycích. Prováděl také vědecký výzkum (1939-1941 n. l.) v Káhiře a Saúdské Arábii a výsledky svého výzkumu publikoval ve dvou svazcích: Milníky arabské literatury (1952 n. l.) a Studie arabských jazykových struktur (1954 n. l.).
Na jaře roku 1955 se na pozvání vlády vrátil a strávil několik měsíců v Káhiře, Alexandrii a Damašku, aby tam v arabštině přednášel o současném arabském myšlení.

Jeho příspěvky

Dr. Abdul Karim Germanos zanechal bohatý a rozmanitý vědecký odkaz. Mezi jeho díla patří: Pravidla tureckého jazyka (1925), Turecká revoluce a arabský nacionalismus (1928), Moderní turecká literatura (1931), Moderní trendy v islámu (1932), Objev a invaze Arabského poloostrova, Sýrie a Iráku (1940), Renesance arabské kultury (1944), Studie arabských jazykových struktur (1954), Ibn al-Rúmí (1956), Mezi mysliteli (1958), Za světly Východu, vybraní arabští básníci (1961) a O islámské kultuře a literatuře Maghrebu (1964). Připravil také tři knihy o: Migrační literatuře, Arabských cestovatelích a Ibn Battútovi a Dějinách arabské literatury.
Tento maďarský profesor, jehož studium se těšilo širokému uznání v celém arabském světě, přispěl k šíření islámského náboženství a k založení renomované islámské knihovny ve spolupráci se šejkem Abú Júsufem al-Masrim. Maďarská vláda se o tuto knihovnu zajímala a dodnes ji sponzoruje, chrání islámské dědictví a historii a povzbuzuje muslimy v ní.
V roce 1939 se mu po vzrušujících dobrodružstvích na cestě přes moře do Egypta naskytla příležitost cestovat do pouště. Navštívil Libanon a Sýrii a poté podnikl svou druhou pouť hadždž. V úvodu k vydání knihy Alláhu Akbar! z roku 1973 napsal: „Třikrát jsem navštívil Arabský poloostrov, Mekku a Medinu a své zážitky z první cesty jsem zveřejnil ve své knize Alláhu Akbar! V letech 1939-1940, po vypuknutí druhé světové války, jsem se jako námořník vydal na plavbu přes Dunaj, abych se dostal k moři, aniž bych se staral o nebezpečí a únavu. Dorazil jsem do Egypta a odtud jsem se plavil na Arabský poloostrov. Několik měsíců jsem strávil v Medíně, kde jsem navštívil místa spojená se životem Proroka (mír a požehnání s ním): ruiny Mešity Dvou Kibl, hřbitov Bákí a místa bitev u Badru a Uhudu. Byl jsem hostem egyptské mešity, kterou v Medíně založil Muhammad Alí. Večer mě navštěvovali muslimští učenci, aby diskutovali o stavu islámu ve světě. Jak jsem v této knize vysvětlil, duch islámu z nich na mě vyzařoval se stejnou silou a hloubkou, bez úbytku, navzdory všem světovým změnám, kterých byl svět svědkem, právě...“ jak jsem to zažil v mládí, které jsem strávil na muslimském Východě.“ Jeho sen o cestě z Hidžázu do Rijádu s karavany se splnil během cesty v roce 1939. Dorazil tam po čtyřech náročných týdnech, jejichž detaily zvěčnil ve své slavné knize (Pod tlumeným světlem půlměsíce) 1957.
Ve své následné knize Směrem ke světlům Východu (1966) popsal své zážitky z cest v letech 1955 až 1965. Během tohoto období se stal členem Arabských vědeckých akademií v Egyptě (1956), Bagdádu (1962) a Damašku (1966). V roce 1962 navštívil Bagdád na pozvání premiéra Abdula Karima Kásima, aby se zúčastnil oslav konaných u příležitosti 1200. výročí založení Bagdádu. Poté se stal členem Irácké vědecké akademie a na inauguračním ceremoniálu přednesl výzkumnou práci s názvem Dějiny islámu v Maďarsku. V roce 1964 ho egyptská vláda pozvala k účasti na oslavách tisíciletí založení Al-Azharu. V roce 1965 ho král Fajsal bin Saúd pozval na Islámskou konferenci v Mekce a ve věku osmdesáti jedna let tam potřetí vykonal rituály hadždž.
Germanus byl plodný spisovatel, který se zabýval širokou škálou témat. Psal o historii a literatuře osmanských Turků, zkoumal současný vývoj v Turecké republice, islám a současná islámská intelektuální hnutí a arabskou literaturu. Jeho důležitá kniha *Dějiny arabské literatury* byla vydána v roce 1962 a předtím *Arab Poets from Pre-Islamic Times to the Present Day*, vydaná v roce 1961. Psal také o arabských cestovatelích a geografech v *Arab Geographers*, Londýn 1954, a je autorem řady studií o Indii. Své knihy a výzkumy psal v několika jazycích kromě maďarštiny, například v angličtině, francouzštině, italštině a němčině. Možná za šířením jeho knih stál jeho snadný a podmanivý styl. Germanus tak sehrál průkopnickou roli v představování arabské kultury a literatury, islámu a východní civilizace obecně a následné generace Maďarů se s jeho díly seznámily a milovaly je.

Jeho smrt

Abdul Karim Germanus zemřel 7. listopadu 1979 ve věku devadesáti šesti let a byl pohřben podle islámských obřadů na budapešťském hřbitově. Maďarské geografické muzeum v Eredu uchovává celý archiv tohoto maďarského muslimského cestovatele a orientalisty.

Mezi jeho francouzskými současníky, kteří studovali Egypt, byl archeolog Emile Presse Daphné jedním z nejvlivnějších přispěvatelů k jeho poznání. Byl to významná, všestranně talentovaná osobnost, která nejenže odhalila faraonské starožitnosti, ale také rozšířila svůj zájem o studium islámské civilizace. Odvážnost jeho objevů a bezohlednost jeho dobrodružství svědčí o jeho pronikavém vhledu, bystrém pozorování, širokých znalostech a intenzivní touze dosáhnout pravdy.

Archeologii obohatil o mimořádně významná díla, kterým věnoval mnoho let nepřetržitého úsilí a obětoval jim obrovský majetek, který zdědil, a také pozice, které zastával, až do doby, než byl schopen vytvořit čtrnáct knih, článků a studií, z nichž nejvýznamnější je jeho kniha (Egyptské starožitnosti a dějiny egyptského umění od úsvitu dějin do římské nadvlády) a jeho rozsáhlá encyklopedie (Arabské umění z reality egyptských starožitností od sedmého století do konce osmnáctého století).

Činy a úspěchy Émila Dafena představují díla hodné uznání a ocenění a jeho jméno by mělo v paměti nadšenců do dějin umění zářit po boku jmen Champolliona, Marietta a Maspera.

V roce 1829 nastoupil Brice Davin do služeb Ibrahima Paši jako stavební inženýr, poté jako profesor topografie na Školní škole v Chankáně a jako učitel Pašových synů. Kvůli své extrémní aroganci, domýšlivosti a odsuzování zavrženíhodného chování se však často rozčiloval a byl vůči svým nadřízeným bezohledný, až je napadl. To na něj přivedlo jejich hněv a incident nakonec vedl k hněvu guvernéra vůči němu.

Inženýr se brzy stal orientalistou a egyptologem a věnoval se studiu arabštiny, jejím dialektům, recitaci a luštění hieroglyfů. Jakmile si uvědomil svou schopnost být nezávislý, v roce 1837 n. l. rezignoval na svou pozici a dal přednost svobodě cestovatele, objevitele a archeologa.

Příběh o konverzi Emila Brice Davina k islámu

Emile Brisse d'Aven pečlivě studoval islám, počínaje studiem Koránu, života Proroka islámu a jeho poselství. Vysvětlil, jak Arabové byli pouhými válčícími, konfliktními kmeny, ale Prorok je dokázal proměnit v jednotný a soudržný národ, který zvítězil nad dvěma největšími říšemi světa: Perskou říší a Byzantskou říší, a přivedl je pod muslimskou vládu.

O důvodu svého konvertování k islámu říká:
Poznamenal, že islámské právo se vyznačuje spravedlností, pravdou, tolerancí a odpuštěním, vyzývá k úplnému lidskému bratrství, vyzývá ke všem ctnostem a zakazuje všechny neřesti a že islámská civilizace je humánní civilizací, která po mnoho staletí dominovala starověkému světu.

Emile Davin toto všechno prostudoval a zjistil, že ho srdce i mysl táhnou k přijetí islámu. Proto konvertoval k islámu a přijal jméno Idris Davin. Oblékl si rolnické oblečení a vydal se vykonávat svou misi v Horním Egyptě a Deltě.

Příspěvky Emile Brisse d'Avena

Arabové vděčí Bryce Davinovi více v oblasti islámské archeologie než jemu v oblasti faraonské archeologie.

Znalec civilizací a archeologie Idriss Dafen dokázal probudit faraonskou a islámskou civilizaci z jejich spánku a vrátit nám živé a přístupné humanistické arabské umění. Za to islám vděčí tomuto francouzskému muslimskému orientalistovi.

Zdroj: Kniha (Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu) od Dr. Ragheba Al-Sarjaniho.

Je jedním z nejslavnějších ekonomů na světě, ale poté, co se dozvěděl o islámu, konvertoval k němu a změnil si jméno z Christophera Hamonta na Ahmed.

Ale co vedlo slavného ekonoma k konverzi k islámu? To se dozvíme z příběhu jeho konverze.

Příběh o konverzi Christophera Chamonta k islámu

Příběh Christophera Chamonta o konverzi k islámu začal, když začal pochybovat o příběhu Trojice, pro který mohl přesvědčivé vysvětlení najít pouze ve svatém Koránu. V islámu našel to, co hledal, a pochopil jeho podstatu a velikost. Našel to, co hledal ohledně Trojice, když si ve svatém Koránu přečetl, že Ježíš - mír s ním - byl poslem od Boha, že byl lidskou bytostí a že existuje pouze jeden Bůh, který je hoden uctívání a poslušnosti.

Christopher Chamont se poté začal více dozvídat o islámu čtením svatého Koránu přeloženého do angličtiny a také čtením některých přeložených knih o islámu. Pracoval v Saúdské Arábii, což mu dalo příležitost setkávat se s muslimy různých národností. O tom říká:

„Moje interakce s muslimy různých národností a diskuse, které jsem s nimi vedl, měly významný dopad na mé chápání islámu, protože jsem cítil, že mě to nutí učit se filozofii islámského náboženství.“

Takto Christopher Chamont poznal islám, jak dospěl k pravdě, kterou hledal, a jak se jí držel navzdory své slávě jednoho z nejslavnějších ekonomů světa.

Příspěvky Christophera Chamonta

Christopher Chamont vyzval muslimy, aby se drželi učení svého náboženství, protože ono je důvodem jejich úspěchu. V tomto ohledu řekl:

„Učení islámu je skvělé. Kdyby se ho muslimové řídili, dosáhli by nejvyšší úrovně pokroku, moci a civilizace. Muslimové jsou však introvertní, což činí ostatní nadřazenými jim, přestože první muslimové byli prvními, kdo se vydal cestou civilizace a vědeckého, sociálního a ekonomického pokroku.“

Christopher Chamont tak jasně uvedl, že učení islámu je cestou k pokroku a rozvoji, že jeho nedodržování je důvodem zaostalosti muslimů a že návrat muslimů k dodržování jejich uctívání je cestou k jejich pokroku a úspěchu.

Ahmed Chamont také hovořil o islámu a řekl:
„Islám je náboženství, které promlouvá k lidské mysli a klade základy pro dosažení štěstí v tomto i posmrtném životě. To je fakt. V islámu jsem našel to, co jsem hledal, a jakýkoli problém, kterému člověk čelí, může najít řešení ve svatém Koránu.“

Zdroj: Kniha (Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu) od Dr. Ragheba Al-Sarjaniho.

Pan Rove, anglický orientalista, náboženský vědec a sociolog, se narodil v roce 1916 v Anglii křesťanským a židovským rodičům. Svůj život začal studiem křesťanské a židovské víry svých rodičů, poté se věnoval studiu hinduismu a jeho filozofie, zejména jeho moderního učení, a buddhistické víry, kterou srovnával s některými starořeckými doktrínami. Poté studoval některé moderní sociální teorie a doktríny, zejména myšlenky největšího ruského učence a filozofa Lva Tolstého.

Příběh konverze orientalisty Husseina Roufa k islámu

Zájem pana Roofa o islám a jeho studium se objevily ve srovnání s jinými náboženstvími a přesvědčeními pozdě, a to i přes jeho pobyt v některých arabských zemích. S islámem se poprvé seznámil prostřednictvím překladu Koránu od Rodwella, ale nebyl jím ohromen, protože se nejednalo o věrný a poctivý překlad, jak tomu bylo u mnoha podobných překladů, které byly poznamenány nevědomostí nebo nepřátelskými úmysly a které byly vydány v několika cizích jazycích.

Naštěstí pro něj potkal kultivovaného a upřímného kazatele islámu, který byl pro islám nadšený a upřímně ho sděloval lidem. Seznámil ho s některými pravdami islámu a odkázal ho na přeloženou verzi významů svatého Koránu, kterou přeložil muslimský učenec. Dodal jasný a přesvědčivý výklad založený na logice a rozumu, a objasnil skutečné významy, které anglický jazyk nedokáže vyjádřit. Odkázal ho také na některé další islámské knihy, které se vyznačují pravdivostí a jasnými důkazy. To vše mu umožnilo vytvořit si základní představu o pravdivosti islámu, což v něm probudilo touhu získat o něm, jeho principech a cílech více znalostí prostřednictvím nezaujatých vědeckých zdrojů.

Jeho kontakty s některými islámskými skupinami a důkladné studium jejich podmínek potvrdily rozsah vlivu islámu na jejich chování a vztahy. To potvrdilo jeho původní představu o velikosti islámu a on v něj začal věřit celým svým srdcem.

Proč tento anglický orientalista konvertoval k islámu?

Svou zkušenost s přijetím islámu popisuje slovy:
„Jednoho dne v roce 1945 mě přátelé pozvali, abych se podíval na modlitbu Íd a po modlitbě se najedl. Byla to dobrá příležitost vidět zblízka ten mezinárodní dav muslimů, bez jakéhokoli národního nebo rasového fanatismu mezi nimi… Potkal jsem tam tureckého prince a vedle něj mnoho chudých. Všichni se posadili k jídlu. V tvářích bohatých jste neviděli žádnou umělou pokoru, přetvářku ani falešnou předstírání rovnosti, jakou se objevuje na bílém muži, když mluví se svým černým sousedem. Neviděli jste mezi nimi nikoho, kdo by se od skupiny odtáhl nebo se uchýlil stranou do vzdáleného kouta. Neviděli jste mezi nimi ten směšný třídní cit, který se může skrývat za falešnými závěsy ctnosti.“

„Stačí mi říct, že po pečlivém přemýšlení a zvažování jsem se automaticky shledal veden k víře v toto náboženství poté, co jsem prostudoval všechna ostatní známá náboženství světa, aniž by přitahovala mou pozornost a aniž by mě kterékoli z nich přesvědčilo.“

Poté ocenil morálku, toleranci a štědrost muslimů a poukázal na schopnost islámu řešit problém sociální nerovnosti a třídních konfliktů slovy:

„Cestoval jsem do mnoha zemí světa, na Východě i na Západě, a měl jsem možnost vidět, jak je všude cizinec přijímán, a vědět, kde je jeho úcta první věcí, která mě napadne, a kde je první zvyk (vyšetřovat ho a zájem nebo prospěch, který může z jeho pomoci plynout), a mezi nemuslimy jsem nenašel nikoho, kdo by se jim vyrovnal v tom, že by cizince přivítal, byl k němu vřelý, ctil ho a byl k němu laskavý, aniž by očekával cokoli na oplátku nebo bez očekávání jakéhokoli prospěchu… Z ekonomického hlediska zjišťujeme, že islámské skupiny jsou jediné, které odstranily rozdíly mezi bohatými a chudými způsobem, který netlačí chudé k převrácení struktury společnosti a k rozdmýchávání chaosu a nenávisti.“

Příspěvky orientalisty Husseina Roufa

Anglický muslimský orientalista Hussein Rouf byl jedním z nejvýznamnějších evropských sociálních badatelů, který studoval náboženství a sociální doktríny s pečlivým a hloubkovým studiem. Žasl nad velikostí islámu, jeho vznešenými cíli a principy, jeho mimořádnou schopností řešit problémy a čelit těžkostem, kterými trpí jednotlivci i lidské společnosti, a jeho úžasnou přizpůsobivostí různým prostředím a civilizacím, navzdory jejich rozmanitosti a odlišnostem.

Po svém konverzi k islámu bylo jen přirozené, že se chopil iniciativy a vyzval lidi k tomuto náboženství, které si získalo jeho srdce, mysl a city, aby osvítil své spoluobčany o jeho tolerantních principech a vznešených cílech a zároveň vyvracel záplavu lží a bořil stavbu iluzí a klamů, které k němu nepřátelé islámu připojovali.

A Bůh Všemohoucí řekl pravdu, když řekl: „Kdo je lepší v řeči než ten, kdo volá k Bohu, koná dobrodiní a říká: ‚Já jsem vpravdě jeden z muslimů.‘“ (Fussilat: 33)

Zdroj: Kniha (Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu) od Dr. Ragheba Al-Sarjaniho.

Příběh o konverzi k islámu německého učence Hameda Marcuse, kterého fascinoval styl Koránu. Jaký je příběh Hamedovy konverze k islámu? A co řekl o islámu po své konverzi? Dr. Hamed Marcus, německý učenec a novinář
Od dětství jsem cítil vnitřní nutkání studovat islám, kdykoli jsem mohl. Starostlivě jsem si četl přeložený výtisk Koránu v knihovně města, kde jsem vyrůstal. Právě z tohoto vydání Goethe čerpal informace o islámu.

Hluboce na mě zapůsobil brilantní intelektuální styl Koránu, který zároveň prosazoval islámské učení. Ohromil mě také velký a houževnatý duch, kterého toto učení probudilo a roznítilo v srdcích raných muslimů.

Poté jsem měl v Berlíně možnost pracovat s muslimy a užívat si inspirativních a inspirativních přednášek o svatém Koránu, které přednesl zakladatel prvního berlínského islámského sdružení a zakladatel berlínské mešity. Po letech praktické spolupráce s touto jedinečnou osobností, během níž jsem byl svědkem hloubky jeho duše a ducha, jsem se stal věřícím v islám. V jeho vznešených principech, které jsou považovány za vrchol lidského myšlení, jsem viděl doplněk k mým vlastním názorům.

Víra v Boha je základním principem islámské víry, ale nezastává principy ani doktríny, které jsou v rozporu s moderní vědou. Proto neexistuje žádný rozpor mezi vírou na jedné straně a vědou na straně druhé. To je nepochybně jedinečná a velká výhoda v očích člověka, který věnoval svůj plný potenciál vědeckému výzkumu.

Dalším charakteristickým rysem islámského náboženství je, že se nejedná pouze o sérii nudných, teoretických učení, která působí slepě a na okraji života. Spíše volá po praktickém systému, který utváří lidský život. Islámské zákony nejsou donucovacími učeními omezujícími osobní svobody, ale spíše směrnicemi a pokyny, které vedou k organizované individuální svobodě.

Jak roky plynuly, byl jsem čím dál přesvědčenější o tom, že islám se ubírá nejlepší cestou k sladění osobnosti jednotlivce s osobností skupiny a spojuje je silným a pevným poutem.

Je to náboženství spravedlnosti a tolerance. Neustále vyzývá k dobru, povzbuzuje ho a zvyšuje jeho postavení za všech okolností a příležitostí.

Zdroj: Kniha (Cesta víry s muži a ženami, kteří konvertovali k islámu), připravil: Abdul Rahman Mahmoud.

Na vrcholu moci impéria se Britové rozhodli opustit křesťanství a přijmout islám. Zde jsou příběhy tří z těchto průkopníků, kteří se vzepřeli viktoriánským normám v době, kdy bylo křesťanství základním kamenem britské identity, uvádí BBC.

William Henry Quilliam

Abdullah Quilliam

Zájem právníka Williama Henryho Quilliama o islám začal poté, co v roce 1887 během přestávky ve Středozemním moři viděl Maročany modlit se na trajektu.

„Vůbec je nerušila síla silného větru ani houpání lodi,“ řekl Quilliam. „Hluboce mě dojaly jejich tváře a výrazy, které prozrazovaly naprostou víru a upřímnost.““.

Poté, co Quilliam, kterému bylo v té době 31 let, shromáždil informace o tomto náboženství během svého pobytu v Tangeru, konvertoval k islámu. Svou novou víru popsal jako „rozumnou a logickou a osobně ji považoval za „nevhodnou do rozporu s jeho přesvědčením“.“.

Ačkoli islám od konvertitů nevyžaduje, aby si měnili jména, Quilliam si pro sebe zvolil jméno „Abdullah“.“.

Po návratu do Anglie v roce 1887 se stal kazatelem tohoto náboženství a říká se, že díky jeho úsilí konvertovalo k islámu v celé Británii asi 600 lidí..

V roce 1894 osmanský sultán se souhlasem královny Viktorie udělil Quilliamovi titul šejka al-islámu Britských ostrovů.

Quilliam také ve stejném roce založil první mešitu v zemi v Liverpoolu, který v té době mnozí považovali za „druhé město Britského impéria“.“.

Královna Viktorie, jejíž země měla pod vládou více muslimů než Osmanská říše, patřila mezi ty, kteří si vyžádali brožuru napsanou Quilliamem s názvem „Náboženství islámu“, v níž shrnul islámské náboženství. Brožura byla přeložena do 13 jazyků..

Říká se, že si pro svou rodinu vyžádala šest dalších výtisků, ale její touha získat více znalostí se nelíbila širší společnosti, která věřila, že islám je náboženstvím násilí..

V roce 1894 osmanský sultán se souhlasem královny Viktorie udělil Quilliamovi titul „šejk islámu na Britských ostrovech“, titul, který odrážel jeho vůdčí postavení v muslimské komunitě..

Mnoho obyvatel Liverpoolu, kteří konvertovali k islámu, čelilo kvůli své víře nelibosti a zneužívání, včetně útoků cihlami, exkrementy a hnojivy, a to navzdory oficiálnímu uznání náboženství..

Quilliam věřil, že útočníci byli „vymýváni mozky, aby věřili, že jsme zlí“.“.

Quilliam byl v místním prostředí známý svou prací se znevýhodněnými skupinami, prosazováním odborů a reformou rozvodového práva, ale jeho právnická kariéra se zhoršila, když se snažil pomoci klientovi, který žádal o rozvod..

Quilliam se podílel na založení druhé nejstarší britské mešity ve Wokingu.

Na manžela, který se údajně dopouštěl cizoložství, což byla v té době běžná praxe, byla nastražena past, ale jeho pokus selhal a Quilliam byl suspendován z funkce..

V roce 1908 opustil Liverpool, aby zmírnil dopad skandálu na muslimy ve městě, a na jihu se znovu objevil pod jménem Henry de Leon, ačkoli ho podle Rona Geavese, který napsal Quilliamovu biografii, znali mnozí..

Ačkoli jeho vliv slábl, podílel se na založení druhé nejstarší mešity v zemi, postavené ve Wokingu, a Quilliam byl pohřben v Surrey v roce 1932.

Mešita v Liverpoolu dodnes nese jeho jméno..

Lady Evelyn

Ruka Evelyn Kobboldové

Nebylo divné, že příslušník vyšší třídy byl fascinován islámem a inspirován cestami do muslimských zemí..

Lady Evelyn Murray se narodila v aristokratické rodině v Edinburghu a většinu svého dětství strávila mezi Skotskem a severní Afrikou..

Napsala: „Naučila jsem se tam arabsky. Byla jsem ráda, že jsem mohla uniknout chůvě a navštěvovat mešity s alžírskými přáteli. V srdci jsem byla nedobrovolná muslimka.““.

Evelyn dříve lovila jeleny a lososy na rodinném panství v Dunmore Parku..

Její otec, objevitel, 7. hrabě z Dunmore, byl vášnivým cestovatelem, mimo jiné do Číny a Kanady. Její matka, která se později stala dvorní dámou královny Viktorie, byla také vášnivou cestovatelkou..

Lady Evelyn byla první Britkou, která vykonala hadždž.

Lady Evelyn zdědila po rodičích lásku k cestování a toulkám a svého manžela, podnikatele Johna Cobbolda, potkala v egyptské Káhiře..

Není známo, kdy Lady Evelyn konvertovala k islámu. Možná, že semínko konverze bylo zaseto během jejích dětských cest, ale víra Lady Evelyn zřejmě posílila po dovolené strávené v Římě a setkání s papežem..

Později napsala: „Když mě Jeho Svatost náhle oslovil a zeptal se mě, jestli jsem konvertovala ke katolicismu, na okamžik jsem byla překvapená, pak jsem odpověděla: ‚Jsem muslimka a nevím, co mě to popadlo, protože jsem na islám léta nepomyslela.‘ Cesta začala a já se rozhodla číst a studovat toto náboženství.““.

Historik William Vasey, který napsal úvod k Pamětem lady Evelyn, uvedl, že náboženský duchovní aspekt přitahoval mnoho konvertitů..

Fotografie Lady Evelyn, jejího manžela Johna Cobbolda a jejich dcery.

Dodal, že se řídí „vírou, že všechna hlavní náboženství sdílejí transcendentální jednotu... daleko od povrchních sektářských detailů, které je rozdělují“.“.

Arabští přátelé lady Evelyn na Blízkém východě ji označovali jako „lady Zainab“. Měla přístup do oblastí vyhrazených pro ženy a psala o „dominantním vlivu žen“ v islámské kultuře..

Ve věku 65 let vykonala rituály hadždž a byla první Britkou, která provedla celý rituál..

To jí přineslo „nekonečný zájem a obdiv“ a její příběh byl později publikován v knize s názvem „Pouť do Mekky“.“.

O jejím životě se ví jen málo, kromě krátké cesty do Keni. Zemřela v roce 1963 v pečovatelském domě v Invernessu ve věku 95 let a zanechala po sobě pokyny, aby se na jejím pohřbu hrály dudy a aby byl na její náhrobek vyryt koránský verš „Verse of Light“..

Do deníku si napsala: „Vždycky jsem se sama sebe ptala, kdy a proč jsem konvertovala k islámu.““.

Dodala: „Moje odpověď zní, že nevím přesný okamžik, kdy mi byla zjevena pravda islámu.““.

„Zdá se, že jsem vždycky byla muslimka,“ řekla.“.

Robert Stanley konvertoval k islámu v sedmdesáti letech.

Robert Stanley

Viktoriánské muslimské dějiny jsou obvykle dominovány příběhy z vyšších vrstev společnosti, jejichž příběhy jsou lépe zachovány..

Christina Longdenová, která poté, co její otec prozkoumal rodokmen, zjistila, že její dědeček byl muslim, a uchovává si písemné dokumenty a deníky, ale říká: „Obecně existují náznaky, že se to objevilo ve střední třídě.““.

Robert Stanley se v 70. letech 19. století vypracoval z obchodníka s potravinami z dělnické třídy na konzervativního starostu Stalybridge, města nedaleko Manchesteru..

Longden, který o něm napsal knihu, říká, že Stanley byl také soudcem a založil fond pro pracovníky propuštěné za to, že nehlasovali v souladu s názory svých šéfů..

Také jsem zjistil, že pravidelně psal o britském kolonialismu v bulletinu mešity Quilliam v Liverpoolu..

Stanley se s Quilliamem setkal koncem 90. let 19. století poté, co odešel z politické kariéry, a stali se blízkými přáteli..

„Robert byl o 28 let starší než Quilliam, takže si myslím, že mezi nimi byl tak trochu vztah otce a syna,“ říká Longden.“.

K islámu však konvertoval až v sedmdesáti letech a zvolil si jméno „Rašíd“.“.

Longden se na základě svého výzkumu domnívá, že v té době ve Staybridge „nebyli žádní další muslimové“. Stanley se později přestěhovala do Manchesteru a tam v roce 1911 zemřela.

Jeho konverze k islámu byla utajena, dokud ji rodina Longdenových v roce 1998 neobjevila.

Shodou okolností Longdenův bratr Stephen konvertoval k islámu v roce 1991 poté, co studoval v Egyptě v rámci svého univerzitního studia, sedm let předtím, než byla odhalena pravda o konverzi dědečka Stanleyho k islámu..

Když slyšel o obrácení svého dědečka, popsal to jako „úžasné překvapení“.“.

„Skutečnost, že existoval muž, který se rozhodl stát se muslimem v době, kdy bylo nepředstavitelné, aby někdo udělal něco nekonvenčního, když se nad tím zamyslíte, ano, je to Manchester,“ řekl a dodal: „Lidé se nebojí postavit se a promluvit o tom, čemu věří, ať už je to politické nebo náboženské.““.

Tato významná postava měla velké zásluhy – hned po Bohu – na šíření islámského náboženství mezi černochy v Americe, a to v době, kdy černoši v Americe velmi trpěli rasovou diskriminací mezi nimi a bílými. Byli vystaveni všem druhům ponižování a degradace a trpěli od nich útrapami muk a všemožnou nenávistí.
V tomto bouřlivém klimatu, plném všech forem útlaku a ponižování, se Malcolm X narodil otci, který byl farářem v kostele, a matce ze Západní Indie. Když mu bylo šest let, jeho otce zabili bílí poté, co mu rozbili hlavu a položili ho do cesty elektrickému autobusu, který ho přejel, dokud nezemřel. Rodinné okolnosti Malcolma X se začaly rychle zhoršovat, a to jak finančně, tak morálně. Začali žít z charity a sociální pomoci od bílých, kterou jim poskytovali jen pomalu. V těchto drsných podmínkách trpěla matka Malcolma X psychickým šokem, který se vyvíjel až do doby, než byla přijata do psychiatrické léčebny, kde strávila zbytek života. Malcolm X a jeho osm sourozenců okusili hořkost ztráty otce i matky a stali se dětmi v péči státu, který je rozdělil do různých domovů.

Mezitím se Malcolm X zapsal do nedaleké školy, kde byl jediným černochem. Byl inteligentní a nadaný a předčil všechny své vrstevníky. Jeho učitelé se ho báli, což vedlo k tomu, že ho psychicky a morálně lámali a zesměšňovali, zvláště když chtěl pokračovat ve studiu práva. To byl zlomový bod v jeho životě. Poté opustil školu a střídal různá ponižující zaměstnání vhodná pro černochy, od číšníka v restauraci, přes dělníka ve vlaku až po leštiče bot v nočních klubech, až se stal slavným tanečníkem, na kterého se ukazovalo. Pak ho sváděl život plný bezohlednosti a ztrát, a tak začal pít alkohol a kouřit cigarety. Hazardní hry našel jako hlavní zdroj svých peněz, až se dostal k užívání drog a dokonce s nimi obchodoval, a poté kradl domy a auta. To vše, když mu ještě nebylo dvacet jedna let, dokud se on a jeho přátelé nepadli do rukou policie. Vynesli proti němu přehnaný trest deseti let vězení, zatímco trest odnětí svobody pro bílé nepřesahoval pět let.

Ve vězení Malcolm X přestal kouřit a jíst vepřové maso a věnoval se čtení a učení do té míry, že zhltl tisíce knih o různých druzích znalostí, čímž si vybudoval vysokou úroveň kultury, která mu umožnila doplnit nedostatky v jeho osobnosti.

Během té doby všichni bratři Malcolma X konvertovali k islámu rukou muže jménem (pan Muhammad Elijah), který tvrdil, že je prorokem od Boha poslaným pouze k černochům!! Snažili se Malcolma X přesvědčit k konverzi k islámu všemi prostředky a metodami, dokud se k islámu sám nestal. Jeho morálka se zlepšila, jeho osobnost se stala výraznější a začal se účastnit kázání a debat uvnitř věznice, kde vyzýval k islámu. Dokud nebyl omilostněn a propuštěn, aby už uvnitř věznice nepokračoval v vyzývání k islámu.

Malcolm X patřil k Národu islámu, který měl falešné koncepty a rasistické základy, jež byly v rozporu s islámem, přestože jej přijal jako zářivé heslo, čehož byl nevinen. Byl zaujatý vůči černé rase a učinil islám výhradně pro ni, s vyloučením ostatních ras, zatímco ty byly obdařeny ctnostnou morálkou a vznešenými hodnotami islámu... to znamená, že přijali zdání islámu a opustili jeho podstatu a jeho podstatu.

Malcolm X se i nadále připojoval k hnutí Národ islámu a svými výmluvnými projevy a silnou osobností vyzýval jeho členy, aby se k němu připojili. Byl nevyčerpatelnou silou, neúnavnou paží síly, energie a elánu, dokud se mu nepodařilo přilákat mnoho lidí k tomuto hnutí.

Malcolm X chtěl vykonat hadždž a když cestoval, viděl zblízka pravý islám, poznal jeho pravdu a uvědomil si chybu rasistické doktríny, kterou přijal a po níž volal. Přijal tedy pravé islámské náboženství a dal si jméno (Hadždž Malik El Šabaz).

Po návratu se věnoval volání po pravém islámu a snažil se napravit mylné a zavádějící představy Národa islámu. Setkal se však s nepřátelstvím a nenávistí z jejich strany. Začali ho obtěžovat a vyhrožovat mu, ale on si toho nevšímal a pokračoval v jasných a pevných krocích, volaje po pravém islámu, který eliminuje všechny formy rasismu.

V jednom ze svých výmluvných kázání, kterými volal lidi k Bohu, tyrani odmítli udělat cokoli jiného, než umlčet hlas pravdy. Jejich rukama ho zavraždili, když stál na pódiu a promlouval k lidu, když na jeho vysoké, hubené tělo vystřelili šestnáct zrádných kulek. A pak to byl konec. A jaký dobrý konec. Prosíme Boha, aby ho v Den zmrtvýchvstání přijal mezi mučedníky.
.

Muhammad Ali Clay, známý jako „Cassius Marcellus Clay Jr.“, se narodil 17. ledna 1942. Je americkým občanem, bývalým profesionálním boxerem a navzdory kritice, která je na něj namířena, je považován za kulturní ikonu a milovanou osobnost všech.

Jeho konverzi k islámu

Poté, co v roce 1964 konvertoval k islámu, si změnil jméno, pod kterým byl známý, na „Muhammad Ali“ bez titulu „Clay“, což v angličtině znamená hlína. Nestaral se o ztrátu své popularity, která rostla a láska lidí k němu se šířila. Islám byl důležitým důvodem jeho úspěchu. V roce 1966 znovu překvapil svět, když Muhammad Ali oznámil své odmítnutí vstoupit do americké armády ve vietnamské válce. Řekl: „Islám zakazuje války, které nejsou vedeny kvůli Bohu a Jeho Poslu a kvůli vztyčení praporu islámu.“ Prohlásil: „Nebudu s nimi bojovat… protože mě nenazvali černochem…???“ Nestaral se o ztrátu své popularity mezi Američany kvůli tomuto prohlášení. Byl zatčen a odsouzen za vyhýbání se odvodu. Byl mu zbaven boxerského titulu a byla mu pozastavena licence. Poté, co se proti rozsudku odvolal u Nejvyššího soudu USA, celé čtyři roky nebojoval. Nakonec toto odvolání vyhrál a znovu se vrátil do boxerského ringu.

box

Třikrát získal titul mistra světa v těžké váze a Ali se zúčastnil několika historických zápasů, z nichž nejvýznamnější byly asi tři zápasy. První z nich se utkal s nejsilnějším soupeřem „Joem Frazierem“ a druhý s „Georgem Foremanem“, kde znovu získal titul, o který byl sedm let zbaven. „Ali“ se vyznačoval nekonvenčním stylem boje, vyhýbavostí jako motýl, útokem jako včela, dovedností a odvahou snášet údery, dokud se nestal nejslavnějším na světě. Je majitelem nejrychlejšího úderu na světě, dosahujícího rychlosti 900 km/h. Byl také známý svými projevy před zápasy, které hrál, protože se do značné míry spoléhal na prohlášení médií.

Jeho nemoc

Muhammadovi Alimu byla diagnostikována Parkinsonova choroba, přesto zůstává dodnes milovanou sportovní ikonou. Během své nemoci byl nesmírně trpělivý, protože vždy říkal, že ho Bůh zkouší, aby mu ukázal, že není největší, ale že Bůh největší je.

Uctívejte ho

V Hollywoodu je velmi slavná ulice zvaná „Chodník slávy“, protože na ulici nakreslili hvězdu se jmény všech svých slavných hvězd.
Když muslimskému boxerovi Muhammadovi Alimu Clayovi nabídli hvězdu se svým jménem na ulici, odmítl. Když se ho zeptali, proč odmítá nechat si na ulici zvěčnit jméno hvězdou?
Řekl jim, že mé jméno je po prorokovi, v kterého věřím, „Mohamed, kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír,“ a že naprosto odmítám, aby bylo jméno „Mohamed“ nakresleno na zemi.
Ale na počest jeho velké popularity a pozoruhodných úspěchů, kterých dosáhl během své sportovní kariéry, se Hollywood rozhodl nakreslit hvězdu nesoucí jméno „Muhammad Ali“ na zeď na ulici, nikoli na zem jako jiné slavné osobnosti.
Dodnes neexistuje žádná celebrita, jejíž jméno je na zdi kromě Muhammada Aliho. Jména všech ostatních celebrit jsou na zemi.

Jeho charitativní díla

V roce 2005 založil Muhammad Ali ve svém rodném městě Louisville Centrum Muhammada Aliho, kde v současné době vystavuje své memorabilie. Centrum funguje jako nezisková organizace, která propaguje mír, sociální prosperitu, pomoc potřebným a ušlechtilé hodnoty, v které Muhammad Ali Clay věřil. 

Abdullah al-Majorqui, nebo Abdullah al-Majorqui, známý jako Abdullah al-Tarjuman, byl španělský křesťan na Mallorce a významný kněz. Byl také jedním z největších křesťanských učenců v osmém století hidžry. Před konvertitou k islámu se jmenoval Anselm Tormeda. Když mu Bůh otevřel srdce a vedl ho k islámu, začal si říkat Abdullah a titul Tarjuman mu byl přidán, protože po konverzi k islámu pracoval jako překladatel pro tuniského sultána. V roce 823 hidžry napsal v arabštině knihu „Tuhfat al-Areeb fi al-Radd ala Ahl al-Salib“, která byla poté přeložena do francouzštiny a v roce 1885 n. l. publikována v pařížském časopise History of Religions.

Příběh o konverzi Abdullaha Al-Tarjumana k islámu

Abdullah Al-Tarjuman vyprávěl příběh svého obrácení k islámu ve své knize Tuhfat Al-Areeb: Věz, kéž se nad tebou Bůh smiluj, že pocházím z města Mallorky. Můj otec byl považován za jednoho z jeho obyvatel a neměl kromě mě žádné jiné děti. Když mi bylo šest let, předal mě knězi-učiteli. Četl jsem mu Bibli, dokud jsem si za dva roky nezapamatoval více než polovinu. Pak jsem se za šest let začal učit jazyk Bible a logiku. Poté jsem cestoval z Mallorky do města Lleida v Katalánsku, které je mezi křesťany v této zemi městem poznání. V tomto městě se shromažďují křesťanští studenti poznání. Šest let jsem studoval přírodní vědy a hvězdy a poté jsem začal čtyři roky číst Bibli a učit ji.

Pak jsem cestoval do města Bologni a usadil se tam. Je to město poznání a je v něm kostel pro staršího a významného kněze jménem Nicolae Martel. Jeho postavení v oblasti poznání, náboženství a askeze bylo velmi vysoké. Králové a další lidé se ho ptali na křesťanské náboženství a dary. Dokonce si přáli, aby jim požehnal a aby přijal jejich dary a byl jimi poctěn. Předčítal jsem tedy tomuto knězi zásady křesťanského náboženství a jeho pravidla a nadále jsem se k němu přibližoval tím, že jsem mu sloužil a vykonával mnoho jeho povinností, dokud mě neučinil jedním ze svých nejlepších důvěrníků a nedal mi klíče od svého domu a pokladnic svého jídla a pití. Zůstal jsem s ním tím, že jsem mu předčítal a sloužil mu deset let. Pak jednoho dne onemocněl a chyběl na svém čtení. Lidé z čtení na něj čekali, zatímco diskutovali o otázkách poznání, dokud je rozhovor nedovedl ke slovům Všemohoucího Boha v ústech Jeho proroka Ježíše, mír s ním: „Po mně přijde prorok, jehož jméno je Paraklet.“ Diskutovali o tom, kdo je mezi proroky tímto prorokem, a každý z nich mluvil podle svého vědomí a chápání. Jejich diskuse o tom mezi nimi byla velká a jejich hádka se stupňovala, poté odešli, aniž by se o tuto věc zajímali.

Šel jsem tedy do rezidence šejka, který vedl výše zmíněnou lekci. Řekl mi: „O čem jste dnes diskutoval, když jsem byl pryč?“ Informoval jsem ho tedy o neshodě lidí ohledně jména Parakleta a o tom, že ten a ten odpověděl to a to a to tím a tím. Vyjmenoval jsem mu jejich odpovědi a on se mě zeptal: „A co jste odpověděl?“ Řekl jsem: „Odpověď soudce toho a toho v jeho výkladu evangelia.“ Řekl mi: „Nezklamal jsi a přiblížil ses. Ten a ten se spletl a ten a ten se málem přiblížil. Pravda je však opačná, protože výklad tohoto vznešeného jména znají pouze učenci, kteří jsou pevně zakotveni v poznání, a ty jsi získal jen málo znalostí.“

Spěchal jsem mu tedy políbit nohy a řekl jsem mu: „Můj pane, víš, že jsem k tobě přišel ze vzdálené země a že ti sloužím už deset let, během nichž jsem od tebe získal tolik znalostí, že je ani nespočtu. Možná je to od tebe velký skutek laskavosti, že mi svěřuješ toto vznešené jméno.“ Stařec se rozplakal a řekl: „Synu můj, při Bohu, jsi mi velmi drahý pro svou službu a oddanost. Znalost tohoto vznešeného jména má velký užitek, ale obávám se, že kdybys ho prozradil, křesťané tě okamžitě zabijí.“

Řekl jsem mu: „Ó můj pane, při všemohoucím Bohu a při pravdě evangelia a toho, kdo ho přinesl, nebudu mluvit o ničem, s čím se mi svěříš, bez tvého svolení.“ Řekl mi: „Ó můj synu, když jsi ke mně poprvé přišel, zeptal jsem se tě na tvou zemi a zda je blízko muslimům a zda oni uznávají tebe, nebo ty uznáváš je, abych otestoval tvůj odpor k islámu. Věz, můj synu, že Paraklét je jedno ze jmen jejich proroka Mohameda a na jeho základě byla zjevena výše zmíněná čtvrtá kniha jazykem Daniela, mír s ním, a on mi oznámil, že tato kniha mu bude zjevena a že jeho náboženství je náboženstvím pravdy a jeho vyznáním víry je bílé vyznání víry zmíněné v evangeliu.“

Řekl jsem: „Pane můj, co říkáš o náboženství těchto křesťanů?“ Řekl mi: „Synu můj, kdyby se křesťané drželi náboženství prvního Ježíše, byli by v náboženství Božím, protože náboženství Ježíše a všech proroků bylo náboženstvím Božím.“ Řekl jsem: „Pane můj, jak můžeme být z této věci spaseni?“ Řekl: „Synu můj, přijetím náboženství islámu.“ Řekl jsem mu: „Bude spasen ten, kdo do něj vstoupí?“ Řekl mi: „Ano, bude spasen na tomto světě i v onom světě.“

Řekl jsem mu: „Pane můj, moudrý muž si vybírá jen to nejlepší, co zná. Pokud tedy znáš vznešenost islámského náboženství, co ti v tom brání?“ Řekl mi: „Synu můj, Alláh mi neukázal pravdivost toho, co jsem ti řekl o vznešenosti islámského náboženství a cti islámského náboženství, dokud jsem nezestárl a mé kosti nezeslábly. Pro to nemáme žádnou omluvu; Alláhův důkaz proti nám je prokázán. Kdyby mě Alláh k tomu vedl, když jsem byl ve tvém věku, opustil bych vše a přijal pravdu. Láska k tomuto světu je kořenem každého hříchu. Vidíš, jaký jsem mezi křesťany, pokud jde o vysoké postavení, čest, slávu a hojnost světských příležitostí. Kdyby se ve mně objevil byť jen nepatrný sklon k islámskému náboženství, obyčejní lidé by mě v mžiku zabili.“

I kdybych jim unikl a dostal se k muslimům a řekl jim, že jsem k vám přišel jako muslim, a oni mi řeknou: „Prospělo ti to, že jsi vstoupil do náboženství pravdy, proto se před námi nechlub náboženstvím, kterým jsi se zachránil před trestem Božím,“ zůstanu mezi nimi starým, chudým mužem devadesáti let, nerozumím jejich jazyku a oni neznají má práva, a já mezi nimi zemřu hlady.

A já, chvála Bohu, následuji náboženství Ježíše a to, co přinesl, a Bůh to o mně ví. Řekl jsem mu tedy: „Ó můj pane, dovolíš mi jít do země muslimů a vstoupit do jejich náboženství?“ Řekl mi: „Jsi-li moudrý muž hledající spásu, pak si to pospěš a získáš tento i posmrtný život.“ Ale synu můj, toto je věc, o které nyní nikdo mezi námi není, proto ji co nejvíce utaj, a pokud se z ní cokoli o tobě prozradí, lidé tě okamžitě zabijí a já ti nebudu moci pomoci. Neprospěje ti, když to budeš předávat ode mě, protože to popírám a mé tvrzení o tobě je pravdivé a tvé tvrzení o mně není pravdivé a já jsem nevinen tvé krve, pokud cokoli z toho řekneš.

Řekl jsem: „Ó můj pane, utíkám se k Bohu před šířením tohoto bludu a slíbil jsem mu, co by se mu líbilo. Pak jsem se vydal na cestu a rozloučil se s ním. Pomodlil se za mé blaho a dal mi padesát zlatých dinárů. Já jsem se vydal na moře a zamířil zpět do Mallorky. Tam jsem zůstal šest měsíců. Odtud jsem cestoval na Sicílii a tam jsem zůstal pět měsíců, zatímco jsem čekal na loď, která měla plout do země muslimů. Připlula loď, která měla plout do Tunisu. Cestoval jsem na ní ze Sicílie a vypluli jsme blízko západu slunce a do tuniského přístavu jsme dorazili kolem poledne.“

Když jsem dorazil do tuniského Diwanu a křesťanští rabíni se o mně doslechli, přivezli si koně a odvezli mě s sebou do své země. Zůstal jsem u nich jako jejich host v co nejpohodlnějších životních podmínkách čtyři měsíce. Poté jsem se jich zeptal, zda je v sultanátu někdo, kdo by ovládal jazyk křesťanů. Sultánem byl v té době náš pán Abú al-Abbas Ahmad, kéž se nad ním Bůh smiluj. Křesťané mi řekli, že v sultanátu žije ctnostný muž, jeden z jeho největších služebníků, jménem lékař Júsuf, který byl jeho lékařem a jedním z jeho důvěrníků. Z toho jsem měl velkou radost a zeptal jsem se na bydliště tohoto lékaře. Byl jsem k němu nasměrován a setkal jsem se s ním. Vyprávěl jsem mu o svém stavu a důvodu svého příjezdu, kterým bylo mé obrácení k islámu. Muž z toho měl velkou radost, protože tato dobrota byla dokonaná jeho rukama.

Pak nasedl na koně a odvezl mě s sebou do sultánova paláce. Vešel dovnitř, vyprávěl mu můj příběh a požádal ho o svolení mě vidět, a on mi svolení dal. Stál jsem před ním a první věc, na kterou se mě zeptal, byl můj věk, a já mu řekl, že mi je třicet pět. Pak se mě zeptal, jaké vědy jsem studoval, a já mu to řekl. Řekl: „Přišel jsem se štěstím a stal jsem se muslimem s požehnáním Všemohoucího Boha.“ Řekl jsem tedy tlumočníkovi, kterým byl výše zmíněný lékař: „Řekni našemu pánu sultánovi, že nikdo se nevzdává svého náboženství, dokud o něm jeho rodina nebude hodně mluvit a kritizovat ho.“ Proto si přeji, abys z tvé laskavosti poslal ty křesťanské obchodníky a jejich dobré lidi, kteří jsou s tebou, a zeptal se jich na mě a vyslechl, co o mně říkají, a pak se stanu muslimem, dá-li Bůh.“ Řekl mi tedy prostřednictvím tlumočníka: „Ptal jsi se, jak se ptal Abdullah ibn Salam Proroka, kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír, a pak se stal muslimem.“

Poslal tedy pro nejlepší z křesťanů a některé z jejich obchodníků a vzal mě do domu blízko svého obývacího pokoje. Když k němu křesťané vešli, zeptal se jich: „Co říkáte o tomto novém knězi, který připlul na této lodi?“ Řekli: „Můj pane, toto je velký učenec v našem náboženství a nikdy jsme neviděli nikoho, kdo by byl vyššího stupně v poznání a náboženství než on.“ Řekl jim: „A co o něm řeknete, když se stane muslimem?“ Řekli: „Před tím hledáme útočiště u Boha; on by to nikdy neudělal.“ Když slyšel, co křesťané říkají, poslal pro mě a já jsem se před ním objevil a vydal jsem v přítomnosti křesťanů svědectví o pravdě. Padli na tvář a řekli: „Nic ho k tomu nevedlo kromě lásky k manželství, neboť naši kněží se nežení.“ Tak odešli, zoufalí a smutní.

Sultán, kéž se nad ním Bůh smiluj, mi zařídil každý den čtvrt dináru. Když jsem se rozhodl oženit, dal mi sto dinárů ve zlatě a kompletní a pěkný oděv. Vzal jsem si svou ženu a ona mi porodila syna, kterého jsem pojmenoval Mohamed, jako požehnání jménem našeho proroka Mohameda, kéž mu Bůh žehná a daruje mu mír.[1]

Pravý význam islámu spočívá v tom, aby se věřící zcela odevzdali Všemohoucímu Bohu, a to ve svém já i ve svých malých i velkých záležitostech.

S jistotou, uklidněnou a spokojenou poslušností se odevzdat ruce, která je vede, s jistotou, že jim přeje dobro, radu a vedení, a s ujištěním o cestě a osudu v tomto i onom světě; v souladu se slovy Všemohoucího Boha: {Rci: „Věru, má modlitba a mé obětní obřady, můj život i má smrt patří Bohu, Pánu světů. * On nemá partnera. A toto mi bylo přikázáno a já jsem první z muslimů.“} [Al-An`am: 162-163]

Tato otázka znepokojovala Fatimu Heerenovou, německou dívku, která konvertovala k islámu poté, co byla vychována v učení nacismu, v němž role Boha mizí z každého aspektu stvoření i každodenního života lidí.

Nacionalistické slogany

Fatima Heren se narodila v Německu v roce 1934 otci, který sloužil v německé armádě a ctil hodnoty národně socialistického hnutí.

Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, Fatima byla jedenáctiletou studentkou. Sny německého národa se rozplynuly a všechny ideály, za které obětovaly své životy, se rozplynuly.

Nacionalismus byl v letech před válkou a během ní vynikajícím prostředkem k motivaci a povzbuzení Němců k tomu, aby udělali maximum pro svou vlast, s jediným zájmem udělat vše pro ni.

Tento nacionalismus měl dopad na myšlenku existence Boha. Pro německou společnost byl Bůh mocí, která před miliony let ustanovila přírodní zákony a tyto zákony následně, s největší pravděpodobností náhodou, stvořily lidské bytosti.

Fatima Hirin o ideologickém stavu své společnosti v té době říká: „Křesťanství bylo jedinou vírou, která nám ve skutečnosti čelila, a bylo nám prezentováno jako ‚opium lidu‘ a jako víra stáda ovcí, které se pohybuje pouze se strachem ze smrti.“

Chápali jsme, že každý člověk je zodpovědný sám za sebe a že si se sebou může dělat, co chce, pokud to neškodí ostatním. Představovali jsme si, že svědomí je jediný maják, který nás vede.

„Mnoho lidí, stejně jako já, nebylo spokojeno s tím, jaká je moderní společnost; ale tvrdili, že jsou šťastní, a když se probudili po noci plné tance a opilosti, cítili v hrudi prázdnotu, kterou nedokázali překonat utěšováním se dalším tancem, pitím nebo flirtováním následující večery.“

Když druhá světová válka skončila, Fátima řekla: „Válka nejen roztrhala naši zemi (Německo), ale také zničila velikost našeho národa a všechny ideály, za které byly obětovány životy, byly rozptýleny.“

Uvědomil jsem si, že individuální svědomí a lidské ideály uznávané ve společnosti samy o sobě nestačí k tomu, aby mi v životě byly vodítkem. Necítil jsem opravdové štěstí, když jsem si užíval pohodlí, které mi bylo k dispozici, aniž bych někomu poděkoval za všechno to dobro, které mě obklopovalo. Proto jsem si vedl zápisník, do kterého jsem si zapisoval denní poznámky, a jednou jsem si do něj zaznamenal tuto větu: „Byl to radostný den; mnohokrát ti děkuji, Pane!“

Zpočátku jsem se styděl, ale pak jsem si uvědomil, že mi nestačí jen věřit v Boha... dokud jsem nepochopil, že je mou povinností snažit se Ho hledat a hledat způsob, jak Mu poděkovat a uctívat Ho.“

Neplatnost křesťanství

Poté, co národní projekt její země selhal z hlediska civilizace a víry, se Fatima Hirin obrátila ke křesťanství v naději, že najde cestu k Bohu. Fatima říká: „Chodila jsem na kurzy s knězem, četla jsem křesťanské knihy a navštěvovala bohoslužby, ale nemohla jsem se k Bohu přiblížit. Jeden kněz mi poradil, abych konvertovala ke křesťanství a šla na Večeři Páně. Řekl: ‚Protože když praktikuješ křesťanství, určitě najdeš cestu k Bohu.‘ Řídila jsem se jeho radou, ale nepodařilo se mi dosáhnout skutečného duševního klidu.“

Fatima Hiren vysvětlila, že důvodem jejího zklamání z křesťanství je to, že my křesťané nemáme jinou možnost než přijmout ústupky ve své víře, abychom mohli žít v naší společnosti. Církev je vždy připravena dělat kompromisy, aby si v naší společnosti udržela svou autoritu. Uveďme jeden příklad: Církev říká, že sexuální vztahy by neměly začínat dříve než svatbou ve jménu Boha, ale na Západě téměř neexistuje muž ani žena, kteří by byli ochotni „koupit kočku v pytli“. Toto je běžné přísloví, které znamená, že člověk vstupuje do manželského života, aniž by si nejprve ověřil míru sexuální kompatibility obou partnerů.

Kněz je vždy připraven odpustit každému, kdo se k tomuto hříchu vyzná, a to vykonáním jedné nebo dvou modliteb!!

Islám, na rozdíl od výše uvedeného, vyzývá své stoupence, aby se ve jménu víry zcela odevzdali Všemohoucímu Bohu, bez váhání či váhání. Toto odevzdání nezanechává žádné zbytky nesouhlasných myšlenek či pocitů, úmyslů či činů, tužeb či obav, které se nepodřizují Bohu ani nepřijímají Jeho soud a rozhodnutí. Všemohoucí Bůh praví: {Vy, kteří jste uvěřili, vstupte zcela do islámu a nenásledujte Satana. On je pro vás věru zjevným nepřítelem.} [Al-Baqarah: 208]

Fátima Hirin a cesta k islámu
Fátima Hirin se těšila na to, že uvěří v dokonalý princip, kterého se bude držet, v přímou cestu, kterou se bude řídit celým svým životem; proto se k Bohu nemohla přiblížit, ani když klečela v kostele.

V roce 1957 se Fatima Herrin poprvé setkala s mužem, který se o dva roky později stal jejím manželem. Byl to německý muslim s doktorátem z filozofie.

Fátima o něm říká: „Byl to obyčejný člověk, nijak nelišící se od žádného jiného Němce. Když mi však řekl, že před sedmi lety konvertoval k islámu, byla jsem velmi ohromena. To ve mně vzbudilo touhu dozvědět se, proč si tak vzdělaný muž zvolil právě tuto cestu.“

Můj manžel mi začal vysvětlovat význam islámu. Řekl: Bůh není Pánem pouze muslimů, ale slovo „Bůh“ je pro nás synonymem pro „božství“. Muslimové věří v absolutní jednotu Stvořitele a neuctívají svého proroka Mohameda, mír a požehnání s ním, jako to dělají křesťané, když uctívají Ježíše Krista, mír s ním. Slovo „islám“ znamená úplné podřízení se jednomu a jedinému Bohu.

Řekl mi, že všechny bytosti a všechno jsou z islámského hlediska nutně muslimové; to znamená, že se musí podřídit a odevzdat Božím zákonům, a pokud tak neučiní, hrozí jim vyhynutí.

Dodal: „Pouze člověk, bez ohledu na to, zda jeho tělo konvertuje k islámu dobrovolně či nedobrovolně, dostal od Boha svobodu vůle a volby, aby se rozhodl, zda chce být muslimem ve svém duchovním i fyzickém životě. Pokud tak učiní a bude žít podle toho, co toto rozhodnutí stanoví, pak se spojí s Bohem a nalezne harmonii a klid mysli s ostatními tvory v tomto pozemském životě a také nalezne štěstí v posmrtném životě.“

Pokud se však vzbouří proti zákonům Božím, které jsou nám jasně a velkolepě vysvětleny ve svatém Koránu, pak je poražený v tomto pozemském životě i v životě posmrtném.“

Fatima dodává o tom, co zjistila o islámu: „Od svého manžela jsem se také dozvěděla, že islám není nové náboženství. Korán je ve skutečnosti jediná kniha prostá jakýchkoli odchylek nebo nečistot. Je to poslední božská kniha v dlouhé řadě knih, z nichž nejvýznamnější jsou zjevení v Tóře a Bibli.“

Tak se mi před očima otevřely vyhlídky nového světa. Pod vedením mého manžela jsem začala číst těch pár knih o islámu, které byly k dispozici v němčině, a tím myslím ty pár knih, které byly k dispozici z islámského hlediska. Nejdůležitější z nich byla kniha Muhammada Asada (Cesta do Mekky), která pro mě byla velkým zdrojem inspirace.

Pár měsíců po naší svatbě jsem se naučil modlit se arabsky, držet půst a studoval svatý Korán, to vše předtím, než jsem v roce 1960 konvertoval k islámu.

Moudrost Koránu naplnila mou duši láskou a obdivem, ale radost mých očí spočívala v modlitbě. Cítila jsem silný pocit, že Bůh je se mnou, když jsem před Ním stála v pokoře, recitovala Korán a modlila se.“

Islám je způsob života

Fátima Hirin odmítla dovolit, aby náboženství zůstalo jen omezeným koutem jejího života, jak tomu bylo dříve, nebo možná nikdy žádný koutek nemělo.

Fátima se rozhodla žít podle islámu po celý svůj život a učinit ho součástí jejího života, i kdyby ji to donutilo emigrovat.

Fatima Hirin říká: „Začala jsem pravidelně vykonávat pět denních modliteb a zjistila jsem, že modlitba není něco, co se dá dělat nahodile, ale spíše je to systém, který je třeba dodržovat po celý den.“

Rozhodla jsem se nosit islámský hidžáb a naučila jsem se smířit se situací, kdy můj manžel sedí se svými bratry v náboženství a vede s nimi poučné rozhovory, zatímco já jim připravuji čaj a servíruji ho u dveří, aniž by o tom věděli ti, pro které jsem ho připravila. Místo toho, abych chodila na trhy, jsem si zvykla zůstávat doma a číst islámské knihy v angličtině.

Také jsem začal s půstem a připravoval jsem si jídla, aniž bych je ochutnal, i když jsem měl občas velký hlad a žízeň.

Naučil jsem se milovat našeho Proroka Muhammada, mír a požehnání s ním, a jeho společníky čtením knih Vznešených prorockých hadísů. V mých očích se stali živoucími lidskými postavami, nejen úžasnými historickými příklady.

Příklady soucitu, odvahy, oddanosti a spravedlnosti, které tito raní lidé dávali svým lidským životům, se pro mě staly vodítkem a bylo mi jasné, jak utvářet svůj život tak, abych se stal jedním z dobrých a spokojených v tomto pozemském životě, což je cesta, na které naše chování určuje druh odměny, kterou obdržíme v posmrtném životě.“

Fatima Hirin se snaží žít podle islámu a uplatňovat ho ve všech aspektech svého života a říká: „S manželem jsme se shodli, že náš islámský životní styl v západní zemi vyžaduje mnoho ústupků. Islám není jen náboženství v obecném slova smyslu, ale spíše ucelený způsob života, který lze v nejčistší podobě uplatnit pouze v muslimské společnosti. Protože si každý z nás zvolil toto náboženství z naprosté svobodné vůle, nechtěli jsme slabý a vlažný islám.“

Takže po dlouhém čekání jsme v roce 1962 měli příležitost emigrovat do Pákistánu poté, co jsme si našetřili dost peněz na pokrytí cestovních výdajů.“

Fátima Hirin a obrana islámu

Fátima hájila islám a demonstrovala velikost a čistotu islámského práva a zároveň odhalovala falešnost a zavádějící směřování jiných přesvědčení. Řekla: „Pokud ti, kteří jsou nepřátelští k islámu, říkají, že je barbarské, aby muž měl několik manželek, mohou mi vysvětlit dobro, které spočívá v jejich jednání, když si manžel bere kromě své manželky i konkubíny? To je na Západě běžná praxe, v muslimských zemích rozšířenější než polygamie.“

Pokud tvrdí, že konzumace alkoholu jim nijak neškodí, mohou vysvětlit utrpení, které tento zvyk na Západě způsobuje?!

Pokud říkají, že půst oslabuje pracovní sílu a zdraví národa, ať se podívají na velké úspěchy věřících během svatého měsíce Ramadánu a přečtou si důležité zprávy, které nedávno zaznamenali muslimští lékaři o svých přirozených zkušenostech s pacienty, kteří se postili.

Pokud říkají, že oddělování pohlaví je zaostalé, ať porovnají mládež v jakékoli muslimské zemi s mládeží v jakékoli západní zemi. Například morální zločin mezi chlapcem a dívkou je mezi muslimy považován za výjimku, zatímco mezi západními lidmi je velmi vzácné najít jediné manželství mezi cudným chlapcem a dívkou.

Pokud ti, kdo jsou nepřátelští k islámu, tvrdí, že provádění pěti denních modliteb – v jazyce, který je mnoha věřícím neznámý – je ztrátou času a úsilí, ať poukážou na jediný systém na Západě, který spojuje lidi silnějším a duchovně zdravějším způsobem než muslimské rituální uctívání. Ať dokážou, že lidé ze Západu dokážou ve svém volném čase užitečnější věci než muslim, který věnuje modlitbě hodinu denně.

Islám je reformován již čtrnáct století nebo i déle a zůstává jím i v naší době, za předpokladu, že jej budeme nést bez zkreslených ústupků.

Neboť náboženstvím v očích Boha je islám a islám je nejvyšší a nic mu není nadřazeno. Mnoho lidí se v naší době o této pravdě přesvědčilo a budou spolupracovat – dá-li Bůh – aby ji vysvětlili nemocnému, trýzněnému a ubohému světu, který k nim vzhlíží.“

Takto se změnil život Fatimy Hirin poté, co konvertovala k islámu. Uvěřila, že islám není jen rituály a akty uctívání, ale spíše ucelený způsob života a cesta, která vede muslimy ke štěstí v tomto světě a do ráje v posmrtném životě.

Příspěvky Fatimy Hirinové
Má několik knih o islámu, včetně: (Půst - Das Fasten) 1982, (Zakat - Zakat) 1978 a (Muhammad - Muhammad) 1983.

Zdroj: Kniha (Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu) od Dr. Ragheba Al-Sarjaniho.

Louis Gardet je považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských filozofů, kteří se vědomě a do hloubky zabývali islámským myšlením a civilizací. Gardet byl od mládí vášnivý pro pochopení principů božských náboženství. Přestože byl vychován v konzervativní katolické rodině, pronásledovala ho psychologická posedlost: záhadami a tajemstvími, která vnímal ve svém vlastním náboženství. To ho vedlo k hledání původu východních náboženství, včetně buddhismu, hinduismu a dalších, v naději, že odhalí pravdu.

Příběh Louise Jardeta o konverzi k islámu

Bůh chtěl, aby si Louis Gardet přečetl jeho překlad významů Koránu a našel v něm mnoho věcí, které uklidnily jeho srdce. Islám ho přitahoval a postupně se do něj začal ponořovat hlouběji. Naučil se arabsky a četl Korán v arabštině. Poté se obrátil ke studiu islámské civilizace a zjistil, že islám je to, co hledá. Věřil v něj jako v pravou božskou víru (ve svém srdci), protože si byl jistý, že ti, kdo přijali islám a šířili ho v Evropě, velmi trpí překážkami, kterým čelili. Gardet proto svou víru skrýval v sobě a omezil své úsilí, práci, peníze a myšlenky na podporu tohoto náboženství.

Louis Gardet poznamenal, že sionismus vede agresivní válku proti všemu islámskému v Evropě a používá k tomu nejrůznější agresivní prostředky, počínaje pokusy o zkreslení některých veršů Svatého Koránu, přes export Svatého Koránu do mnoha afrických regionů po jeho zkreslení, přes navrhování spodního prádla a bot s islámskými vzory a symboly, které jsou posvátné a respektované v svědomí každého muslima, až po přispívání k povzbuzování fanatických badatelů k publikování jejich knih a studií, které zkreslují obraz islámu a připisují muslimům a jejich Poslovi chyby a neřesti.

Příspěvky Louise Gardeta

Louis Gardet obhajoval islám a vydal knihu (Muslimové a konfrontace sionistických útoků). Také se celých patnáct let (1957-1972 n. l.) věnoval studiu islámské filozofie na Mezinárodním filozofickém institutu v Toulouse.

Je také autorem řady významných islámských děl, jako například: Islámská společnost, Islám pro všechny věkové kategorie a Náboženství a společnost. Dohlíží na vydání série islámských studií a podílí se na vývoji Islámské encyklopedie ve francouzštině.

Jedním z jeho nejslavnějších děl je kniha (Islám je náboženství pro všechny věky), ve které vysvětluje, jak se islámským hodnotám a principům podařilo přetrvat napříč věky a generacemi a zůstat novými, obnovovanými, žádanými a vlivnými v každé době!!

V této knize Gardet také odmítá tvrzení některých filozofických teoretiků, že islám je „pouštní náboženství“ a je neslučitelný s jinými společnostmi. Těmto materialistům odpovídá slovy: „Poušť byla pouze místem a výchozím bodem pro toto nové náboženství, když se objevilo. Tam byly zdokonaleny jeho základy a jeho rysy se vyjasnily, jakmile se stalo globálním náboženstvím. Poušť v žádném případě nebyla stabilním místem pro islámské národy, o čemž svědčí skutečnost, že islámský svět dnes zahrnuje více než miliardu muslimů a rozkládá se od Dakaru v Senegalu až po Filipínské ostrovy v Indickém oceánu.“

Louis Gardet a obrana islámu

Jardet reaguje na pomluvy, které Západ směřuje, propaguje a opakovaně šíří o islámu a muslimech, včetně obvinění, že muslimové jsou „fatalisté a závislí“. Reaguje desítkami koránských veršů a hadísů, které nabádají muslimy k tvrdé práci a dobrému konání své práce a k tomu, aby nesli plnou odpovědnost. Poté reaguje na obvinění, že islám je náboženstvím povrchních rituálů a obřadů vykonávaných bez ohledu na každodenní chování. Reaguje takto:

„Takové záležitosti se objevily v době dekadence a pravdou je, že uctívání nemůže být přijato, pokud není upřímné a spojené s čistými úmysly.“

Také reaguje na to, co Západní lidé šíří o islámu, že je to náboženství strachu, tím, že Bůh v islámu je (nejmilosrdnější, nejmilosrdnější) a že mezi devadesáti devíti jmény – krásnými božskými jmény – která muslimové opakují, jsou pouze dvě jména, která popisují božské já jako mocné, děsivé a trestající, a tyto dva atributy se ve svých významech používají pouze ve vztahu k hříšníkům a nevěřícím.

Zde vidíme rozsah proměny, která proběhla v životě Louise Jardeta po jeho konverzi k islámu. Tento muž nyní islám hájí ze všech sil, přestože byl teprve nedávno nemuslimem. Sláva Bohu, který ho k islámu dovedl!

Zdroj: Kniha (Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu) od Dr. Ragheba Al-Sarjaniho.

Narodil se křesťanským rodičům v Egyptě, kteří mu vštípili lásku ke křesťanství, aby se mohl začlenit mezi ostatní křesťany. Začal však přemýšlet a diskutovat a objevily se pochybnosti, které v něm zažehly oheň úzkosti, jenž ho vedl k hledání pravdy a pravého náboženství.

Když jeho mysl dozrála, začal hledat pravdu. O tom říká:
„Studium mě vedlo k tomu, že jsem pozorně naslouchal několika voláním, která se dostávala k mým uším v důsledku mezer vytvořených pochybnostmi a podezřením ohledně toho, co mysl nemohla přijmout a o čem mé svědomí nebylo v okamžiku emocionální čistoty ujištěno, ohledně toho, co jsem studoval nebo se chystal podniknout z hlediska úkolů. Takže tato volání zahrnovala naslouchání, po kterém následovalo přemýšlení o náboženstvích, která mému náboženství předcházela, takže jsem byl jako někdo, kdo hledá útočiště z pánve do ohně.“

Příběh o konverzi Muhammada Fuada al-Hashemiho k islámu

Al-Hašemí začal zkoumat předkřesťanská náboženství a náboženství vytvořená člověkem v naději, že najde to, co hledal. Poté se obrátil k výzkumu islámu, ale byl na něj naštvaný a nenáviděl ho. Nechtěl do něj vstoupit; spíše chtěl odhalit jeho nedostatky, hledat jeho chyby a rozpory, aby ho zničil a zbavil ho lidí. Ale sláva Bohu, který mění poměry! Tento muž našel v islámu cestu k vedení a světlo, které hledal celý život.

Když popisuje, co viděl v islámském náboženství, říká: „Na každou otázku jsem našel uspokojivou odpověď, kterou žádné předchozí náboženství, ať už bylo vytvořeno člověkem, pochází z božských náboženství nebo z filozofického principu, nemohlo najít (a mé rčení: ‚úpadek‘ označuje úpadek náboženství v rukou duchovenstva, které se odchýlilo od toho, pro co přišlo). Zjistil jsem, že to, co považovali za nedostatky islámu, byly výhody, a to, co považovali za rozpory, byla moudrost, pravidla a zákony podrobně popsané pro lidi s chápáním. A že to, za co islám kritizovali, byl lék pro lidstvo, které se dlouho chýlilo k poušti temnoty, dokud ho islám nevyvedl z temnoty na světlo a lidé nebyli s dovolením svého Pána vedeni na přímou cestu.“

Poté Muhammad Fuad Al-Hashemi oznámil svou konverzi k islámu.

Příspěvky Muhammada Fuada Al-Hashemiho

Poté, co Muhammad Fuad al-Hashimi konvertoval k islámu, udělal mnoho věcí ve prospěch islámu. Prováděl srovnávání a porovnávání mezi náboženstvími a jedním z plodů těchto srovnání byla úžasná kniha, kterou muslimům představil s názvem „Náboženství na vahách“. Napsal také mnoho dalších knih, které všechny sloužily k prosazování Božího slova a podpoře Jeho náboženství.

{A Alláh jistě podpoří ty, kdož podpoří Jeho. Alláh je věru mocný a velebný.} [Al-Hadždž: 40]

Je autorem knih „Tajemství islámu: Proč jsem si zvolil islám jako náboženství“, „Prorok nelže“ a „Dialog mezi křesťanem a muslimem“.

Zdroj: Kniha (Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu) od Dr. Ragheba Al-Sarjaniho.

Ahmed Naseem Susa, který konvertoval k islámu a odhalil pravdu o falešné historii napsané Židy, pocházel původně z kmene Banu Suwasa, který obýval oblast Hadhramaut v Jemenu. Narodil se rodičům z židovské rodiny ve městě Hillah v Iráku v roce 1318 AH/1900 n. l. Přípravné studium (střední školu) dokončil na Americké univerzitě v Bejrútu v roce 1924 n. l. a poté v roce 1928 získal bakalářský titul v oboru stavebního inženýrství na Colorado College ve Spojených státech.

Ahmed Naseem Soussa poté pokračoval v postgraduálním studiu a v roce 1930 získal doktorát s vyznamenáním na Univerzitě Johnse Hopkinse ve Spojených státech. Byl zvolen členem známé americké vědecké organizace Phi Beta Kappa a v roce 1929 mu Washingtonská univerzita udělila Weddellovu cenu, která se každoročně uděluje autorovi nejlepšího článku, jenž přispívá k podpoře míru mezi zeměmi světa.

Dr. Ahmed Susa je jedním z nejstarších iráckých inženýrů, kteří absolvovali západní univerzity. Byl Žid, ale později konvertoval k islámu.

Po návratu do Iráku byl v roce 1930 jmenován inženýrem v iráckém zavlažovacím oddělení. Poté v tomto oddělení 18 let zastával několik technických pozic, než byl v roce 1946 jmenován zástupcem předsedy komise zřízené pro studium velkých iráckých zavlažovacích projektů. V roce 1947 byl jmenován generálním ředitelem geodezie a poté v roce 1954 generálním ředitelem ministerstva zemědělství. Poté byl znovu jmenován generálním ředitelem geodezie a tuto funkci zastával až do roku 1957.

Když byla v roce 1951 zřízena Rada pro rekonstrukci, byl jmenován osobním asistentem viceprezidenta Rady pro rekonstrukci pro technické záležitosti, a to vedle své původní funkce. Byl jedním z prvních členů Irácké vědecké akademie od jejího založení v roce 1946 a jejím aktivním členem zůstal až do své smrti.

V letech 1939 a 1940 vedl dvě mise vyslané iráckou vládou do Saúdské Arábie, aby studovaly zavlažovací projekty v Al-Charj a dohlížely na jejich realizaci. Dr. Ahmed Naseem Susa byl v roce 1938 jedním ze zakladatelů Irácké asociace inženýrů.

Jeho díla zahrnují více než padesát knih, technických zpráv a atlasů, kromě více než 116 článků a výzkumných prací publikovaných v různých novinách a vědeckých časopisech. Jeho práce jsou rozprostřeny napříč oblastmi zavlažování, inženýrství, zemědělství, geografie, historie a civilizace (1).

Ahmed Susa studoval filozofii a historii, což mělo hluboký dopad na jeho pochopení falešných přesvědčení Židů a na začátek jeho cesty k správné cestě.

Příběh konverze Ahmeda Naseema Susy k islámu

Příběh Ahmeda Naseema Soussy s islámem začal během jeho studií na Americké univerzitě v Bejrútu. To mu dalo příležitost dozvědět se o islámu a číst svatý Korán, ve kterém našel to, co dříve nenašel v Tóře a Bibli.

Dr. Ahmed Susa hovoří o počátcích svých kroků na cestě víry a říká:
„Rád jsem recitoval verše ze svatého Koránu a často jsem se uzavřel ve svém letním středisku ve stínu stromů na svazích libanonských hor a zůstával jsem tam dlouhé hodiny a zpíval jeho recitaci z plných plic.“

To ale nestačilo k tomu, aby konvertoval k islámu. O konverzi k islámu vážně neuvažoval, dokud nestrávil roky v Americe, nečetl náboženské filozofie, nezkoumal historická a sociální témata a nerozšířil si znalosti. Objevil pravdu o zfalšovaných dějinách, které Židé psali, aby naplnili své náboženské touhy.

Také hovoří o tom, co našel v Koránu, a říká:
„Zjevené Boží verše mi nebyly cizí a mé srdce se uklidnilo, když jsem si uvědomil, že vědecké uvažování podporuje mé správné vrozené sklony.“

Dr. Ahmed Naseem Susa poté s naprostým přesvědčením prohlásil svou konverzi k islámu a zasvětil své úsilí obraně islámu.

Příspěvky Ahmeda Naseema Susy

Tento muž konvertoval z judaismu k islámu a stal se horlivým obhájcem tohoto náboženství. Věnoval své úsilí poskytování důkazů o přednostech arabské civilizace a napsal na toto téma několik knih, z nichž nejvýznamnější je jeho kniha (Arabové a judaismus v historii).

Dr. Ahmed Naseem Soussa se opíral o své předchozí zkušenosti a znalosti judaismu, aby z historického hlediska vyvrátil tvrzení sionistického hnutí. Byl si vědom padělaných textů v Tóře a snažil se tato zkreslení objasnit s tím, že tyto texty byly vykonstruovány rabíny.

Mezi jeho knihy patří: „Dějiny Arabského poloostrova“ a „Dějiny Židů v Iráku“.

Kromě četných přínosů Dr. Ahmeda Susy a jeho historických a intelektuálních studií po jeho konverzi k islámu objasnil mnoho aspektů lidských dějin a postavil se zlomyslným pokusům o podkopání islámu a zkreslení jeho obrazu (4). Mezi nimi je i kniha „Na mé cestě k islámu“, která zahrnuje příběh o vývoji jeho duše, hledače pravdy, jí oddaného, který byl ovlivněn arabským prostředím a poté dosáhl islámského vedení. Pravdu vnímal jako pravdu a radoval se z jejího následování, lež vnímal jako lež a otevřeně se jí vyhýbal. Kniha ukazuje slabá místa židovské entity a chyby Židů.

Smrt Ahmeda Naseema Susy

Dr. Ahmed Naseem Susa zemřel v roce 1402 AH / 1982 n. l.

Zdroj: Kniha „Velcí lidé, kteří konvertovali k islámu“ od Dr. Ragheba Al-Serganiho.

Ann Sofie si neuvědomovala, že její zájem o otázky islámu a muslimů a její spravedlivá obhajoba těchto otázek byl začátkem cesty k přijetí pravého náboženství. Kdykoli se ve Švédsku objevil problém proti muslimům, spěchala vyvrátit, obhájit a vyvrátit názory těch, kteří jim přáli zlé, a to publikováním svých seriózních vizí a solidních spisů podložených důkazy a respektovaných rozumem. Snažila se tak stát švédské společnosti v otázce pravdy o islámu a muslimech s okem nestrannosti, někdy psaním článků v novinách, jindy specializovanými knihami, které se staly široce distribuovanými, a potřetí přímými setkáními a semináři.

Byl to skutečně jazyk pravdy, který bránil toto pravé náboženství a jeho následovníky.

aktivista za lidská práva

Anne Sofie Roald je náboženská historička a přednášející islámských studií, genderu a migračních studií na Univerzitě jižního Švédska v Malmö nedaleko Dánska. Před konvertitou z křesťanství na islám patřila Sofie k nejvýznamnějším badatelkám v oblasti islámu a muslimů. Věnovala se tomu od doby, kdy na Univerzitě v Lundu v jižním Švédsku odevzdala svou doktorskou disertační práci o Muslimském bratrstvu. Poté se specializovala na islámské dějiny, následované islámskými hnutími a muslimskými menšinami na Západě.

V mládí byla aktivistkou za lidská práva a zasazovala se o osvobození žen v Norsku, což posílilo její zájem o politické záležitosti. Když si uvědomila, že islám neodděluje náboženství od politiky, vedlo ji to k tomu, aby se na něj specializovala. Poté napsala několik knih na různá témata o islámu ve švédštině a angličtině, včetně: „Noví muslimové v Evropě“, „Ženy v islámu“, „Islám“, „Zkušenosti konvertitů k islámu ve Skandinávii“ a „Islám: Víra a historie“.

Švédské noviny Svenska Dag poznamenaly, že Sofiiny spisy hrají významnou roli v seznámení s islámem zájemcům o jeho studium, jejichž počet v poslední době v Evropě vzrostl. Švédské knihovny obohatila také svou významnou knihou „Muslim ve Švédsku“, jejíž autorkou je spisovatelka a konvertita k islámu Pernilla Kuesová.

Cesta k víře

Sofie prošla mnoha složitými fázemi výzkumu, zkoumání a srovnávání, aby určila, co by jí umožnilo dospět k pravému náboženství, v které by měla věřit. Protože člověk se zdravými instinkty je vždy veden k tomu, co je správné, uvědomila si svou inteligencí, jak říká v jednom ze svých rozhovorů, že člověk se musí ubírat k Bohu, protože Bůh nenutí lidi, aby v Něj věřili.

O své náboženské výchově řekla: „Žila jsem v norském regionu Östlund a v naší rodině byla rozšířená víra v Boha. Každý večer se modlila svým křesťanským způsobem a pevně věřila, že je Bůh ochrání před vším zlým.“

Také říká: Když dosáhla sedmnácti let, začala se hlouběji ponořovat do náboženství a začala přemýšlet o křesťanství jako náboženství a o důvodu, proč křesťané mezi sebou bojují. Dosáhla velkého smyslu a říká: Někteří lidé používali Boha k posílení své vlády a autority a k získání moci nad ostatními, jak se to dělo v Evropě v minulých dobách, což ji vedlo k tomu, aby si kladla další otázky ohledně náboženství.

V 70. letech 20. století studovala srovnávací religionistiku a její neúnavný výzkum ji dovedl k objevení velikosti a objektivity islámu. Jak sama řekla: „Našla jsem v něm všechny odpovědi na všechny otázky. Vskutku, dosáhla jsem pravdy o Všemohoucím Bohu, který naplánoval naše životy tím nejkrásnějším a nejspravedlivějším způsobem.“

Strach (fobie) z islámu:

Súfí byl znepokojen šířením islamofobie, nebo jak tomu říkají, „islamofobie“, a vážností, s jakou před ní začala západní média varovat, která začala islám zkreslovat a vykreslovat muslimy jako teroristy, zejména po událostech z 11. září a útoku na Světové obchodní centrum.

Za fenoménem „islamofobie“ na Západě stojí také náboženské, kulturní a rasistické důvody, jak zmínila ve své knize „Muslimové ve Švédsku“, ve které hovoří o životě muslimských žen a jejich soužití ve švédské společnosti, která se stejně jako jiné západní společnosti drží jiných hodnot a konceptů. Hovoří také o tom, jak muslimové ve Švédsku žijí a jak praktikují rituály, jako jsou modlitby, zakát, půst, hadždž a vzájemné jednání. Představila také dobré srovnání mezi zvyky islámských národů a jejich dopadem na švédské muslimy. Poukázala také na negativní a dokonce podezřívavý pohled na zahalené ženy.

V jedné ze svých nejdůležitějších hloubkových studií o islámu a kultuře Sophie tvrdí, že mezi islámem a islámskou kulturou není žádný rozdíl, jak se mnozí domnívali. Vysvětluje, že principy, na nichž je islám založen, musí být plně propojeny se všemi formami kulturního projevu, a to je obecně prospěšné pro lidstvo.

Kdo je Martin Lings?

Martin Lings se narodil v Lancashire v Anglii v lednu 1909. Rané dětství strávil v Americe, kde pracoval jeho otec. Stejně jako jeho rodina, která neměla žádné náboženské vyznání, byl od narození křesťanem. Vyrůstal tedy bez jakékoli skutečné víry.

Po návratu domů se zapsal na Clinton College, kde projevil zřetelné vůdčí schopnosti, které ho dovedly na pozici studentského prezidenta. Odtud se přestěhoval do Oxfordu, kde studoval anglický jazyk a literaturu. Jeho intelektuální zralost se začala projevovat poté, co získal bakalářský titul v oboru anglické literatury. Začal se ponořovat do historických knih o světových náboženstvích a četl o všech. Uchvátilo ho islámské náboženství, jehož kurikulum je v souladu s logikou a rozumem a kodex chování je přijatelný pro duši i svědomí.

Poté cestoval do Litvy, aby vyučoval anglosaskou a středověkou angličtinu, a zároveň se zajímal o starověké dědictví země prostřednictvím lidových písní a poezie.

V roce 1940 odcestoval do Egypta, aby navštívil starého přítele na Káhirské univerzitě (v té době Fuáda I.) a studoval islám a arabštinu. Jeho přítel však zemřel při jezdecké nehodě a jemu bylo nabídnuto místo, které na univerzitě zastával.

Příběh Martina Lingse o konverzi k islámu

V Egyptě Lings konvertoval k islámu poté, co se setkal s několika šádhílí súfisty. Rychle se stal zbožným a mystickým, změnil si jméno na Abu Bakr Siraj al-Din a stal se blízkým přítelem francouzského muslimského súfijského spisovatele Abd al-Wahida Yahyi (René Guénon), plně přesvědčeného o oprávněnosti jeho ostré kritiky západní civilizace.

René Guénon měl rozhodující vliv na Lingsovo myšlení. O tom říká:

„Ovlivnily mě a vzbudily ve mně zájem o islám knihy velkého autora, který stejně jako já konvertoval k islámu a stal se jedním z nejvýznamnějších súfijů. Je to šejk Abdul Wahid Yahya. Knihy, které napsal o islámu, mě ovlivnily do té míry, že jsem nikdy nečetl knihy tak skvělé jako ty jeho. To mě přimělo vyhledat a setkat se s tím, kdo byl důvodem mého konvertování k islámu. Přijel jsem do Egypta, kde v té době žil.“

Pak dodává: „Měl jsem z něj velký prospěch. Byl to skutečný učenec, který jednal na základě svých znalostí. Nejvíc jsem se od něj naučil askezi v tomto světě, což vy nazýváte ‚súfismem‘.“

Také říká: „Moje chápání súfismu není izolace od světa, ale spíše přijímání příčin života navenek a zároveň odvracení se od nich v srdci. Prorok Muhammad (mír a požehnání s ním) shrnul celý význam súfismu ve svém vznešeném hadísu: (Buď v tomto světě, jako bys byl cizinec nebo poutník), nebo to, co řekl v jiném vznešeném hadísu: (…Já a tento svět jsme jako jezdec, který se ukryje pod stromem, pak se přesune dál a opouští ho). Toto je chápání súfismu, které jsem se naučil od šejka Abdula Wahida Yahyi.“

Za zmínku stojí, že konvertoval k islámu rukou alžírského šejka jménem Šejk Ahmed Al-Alawi, kterého potkal ve Švýcarsku, kde pracoval jako učitel. Poté si změnil jméno z Martin Lings na Abu Bakr Siraj al-Din.

Lings cítil, že se ocitl v tomto náboženství, které je v souladu s lidskou přirozeností, jak to vyjádřil slovy: „V islámu jsem našel sebe sama, které mi po celý život chybělo, a v té době jsem poprvé cítil, že jsem lidskou bytostí. Je to náboženství, které vrací člověka k jeho přirozenosti, protože je v souladu s lidskou přirozeností.“

Pak dodal s úsměvem na tváři: „Bůh chtěl, abych se stal muslimem, a když si to Bůh přeje, nikdo nemůže změnit Jeho rozhodnutí. To je v první řadě důvod mého přestupu k islámu.“

Toto je britský muslimský myslitel Dr. Abu Bakr Sirajuddin, který dříve praktikoval jiné náboženství než islám, ale Alláh ho vedl k tolerantní hanafijské myšlenkové škole. Islám přijal s naprostým přesvědčením a poté jeho víra dosáhla úrovně zřeknutí se tohoto světa. Stal se súfijcem ve společnostech plných pokušení a lákadel rozkoší. Zasvětil se volání lidí k Alláhovi ve své zemi, poháněn hlubokou vírou, že budoucnost patří islámu, který je pravým náboženstvím seslaným do všech koutů země.

Lings pobýval po celá 40. léta 20. století v Egyptě, kde vyučoval shakespearovské myšlení a literaturu studentům filozofické fakulty.

V roce 1944 se Lings oženil s Leslie Smalleyovou, která s ním sdílela jeho myšlenky dalších šedesát let. Během jeho života v Káhiře byl jejich venkovský dům v malé vesnici poblíž pyramid bezpečným útočištěm pro mnoho Egypťanů i cizinců, kteří pociťovali tíhu moderního života.

Martin Lings by si přál strávit život v Egyptě, nebýt zásahu politických událostí. Po revoluci v roce 1952 následovaly protibritské demonstrace, které byly důsledkem pokračující britské okupace Egypta, britského vměšování do vnitřních záležitostí Egypta, korupce ve všech aspektech života a velkého počtu obětí, které padly do rukou okupačních sil bez milosti a soucitu. Při těchto demonstracích byli zabiti tři Lingsovi univerzitní kolegové a britští profesoři byli z univerzity propuštěni bez odškodnění.

V roce 1952 se vrátil do Londýna, kde pokračoval ve studiu arabštiny na Škole orientálních a afrických studií v Londýně. V roce 1962 získal doktorát na téma „Šejch Ahmad al-Alawi“, který publikoval v knize s názvem „Súfijský světec dvacátého století“. Tato kniha byla jednou z jeho nejvlivnějších, protože nabízela jedinečný pohled na islámskou spiritualitu zevnitř. Později byla publikována v knihách přeložených do francouzštiny, španělštiny a dalších jazyků. Od té doby je Lings považován za jednoho z hlavních historiků súfismu.

V roce 1955 pracoval Lings v Britském muzeu, kde byl jmenován kurátorem orientálních rukopisů v Anglickém muzeu. Stal se také zodpovědným za rukopisy svatého Koránu, což vedlo k tomu, že se zaměřil na koránskou kaligrafii a zrodil svou knihu „Koránské umění v kaligrafii a iluminaci“. Její vydání se shodovalo se založením Nadace Světového islámského festivalu v roce 1976, s níž měl úzké vazby.

Také vytvořil dva katalogy těchto arabských rukopisů, které byly v roce 1959 umístěny do Britského muzea a v roce 1976 do Britské knihovny.

Příspěvky Martina Lingse

Před odjezdem z Egypta v roce 1952 vydal Lings knihu s názvem „Kniha jistoty: Súfijská škola víry, zjevení a gnosticismu“. Během bakalářského studia arabštiny vydal v roce 1973 své výmluvné mistrovské dílo „Mohamed, posel Boží a jeho život“, založené na nejstarších pramenech, za které obdržel cenu pákistánského prezidenta.

Martin Lings zemřel

Súfijský historik Abu Bakr Siraj al-Din (Martin Lings), známý jako autor knihy „Životopis proroka, kéž mu Bůh žehná a daruje mu pokoj“, zemřel ráno 12. května 2005 po oslavě devadesáti šestých narozenin.

Přestože Lings, neboli Abu Bakr Sirajuddin, zemřel dlouhou dobu, zpráva o jeho úmrtí šokovala mnoho lidí, kteří ho léta vyhledávali o duchovní radu. Deset dní před svou smrtí hovořil k publiku asi 3 000 lidí v londýnském kongresovém centru Wembley o Prorokových narozeninách, mír s ním a požehnání s ním, po návratu z turné, které zahrnovalo Egypt, Dubaj, Pákistán a Malajsii.

Kdo je Eitan Dine?

Alphonse Etienne Dinet, narozený v Paříži v roce 1861 a zemřel ve věku sedmdesáti let, byl jedním z největších světových umělců a malířů. Jeho díla byla zaznamenána ve slovníku Larousse a stěny uměleckých galerií ve Francii zdobí jeho vzácné obrazy, včetně jeho slavného obrazu Ghada Ramadan. Byl také mistrem v malování pouště.

Příběh jeho konverze k islámu

Dinet popsal, jak se seznámil s islámem: „Dozvěděl jsem se o islámu a cítil jsem se k němu přitahován a nakloněn. Studoval jsem ho v Knize Boží a zjistil jsem, že je vodítkem pro celé lidstvo. Našel jsem v něm to, co zaručuje duchovní i materiální blaho člověka. Věřil jsem, že je to nejsprávnější náboženství pro uctívání Boha, a přijal jsem ho jako své náboženství a oficiálně jsem to veřejně prohlásil.“

Jeho příspěvky

Po konverzi k islámu napsal Eitan Dinet mnoho cenných knih, včetně své unikátní knihy (Zvláštní paprsky světla islámu) a knih (Jaro srdcí), (Východ viděný Západem) a (Muhammad, posel Boží). Násir al-Dín Dinetova pouť do Posvátného domu Božího v roce 1928 n. l. ho ovlivnila k napsání knihy (Pouť do Posvátného domu Božího), kterou princ (Shakib Arslan) pochválil slovy: „Konvertoval k islámu, vykonal pouť a napsal o své pouti do Posvátného domu knihu, jednu z nejkreativnějších knih napsaných v této době.“

Kniha (Pouť do posvátného domu Božího) obsahuje úvod, sedm kapitol a dvoukapitolový dodatek, které všechny mají více než dvě stě stran. Násir ad-Dín je ozdobil osmi vlastními obrázky Kaaby, Svaté svatyně, pohledu na hadždž na Arafatu, modlitby při západu slunce kolem Kaaby a Hory světla, kde důvěryhodný posel obdržel zjevení, když poprvé sestoupil.

Jeho kniha se zabývala cestami švýcarského cestovatele Burkeho Hardta v jeho knize Cesta na Arabský poloostrov v roce 1914 n. l., anglického cestovatele Burtona ve své knize Pouť do Mekky a Medíny, francouzského cestovatele Léona Roche, který se na popud francouzského generála (Bejúda) vydal do Hidžázu a vydal svou knihu Deset let v zemích islámu, francouzského cestovatele Loupa Lecoua ve jeho knize V zemi tajemství: Křesťanská pouť do Mekky a Medíny, Gervaise Colea Tilmona ve jeho knize Cesta do Mekky v roce 1896 n. l. a Palgravea ve jeho knize Rok v zemích střední Arábie.

Tato kniha je považována za komplexní a spravedlivou recenzi všech předchozích knih, v níž odhaluje skryté účely cest orientalistů a zároveň vzdává hold orientalistům, kteří ve svých spisech hledali pravdu a přesnost. Zabývá se také otázkami, jako jsou: orientalisté a svatý Korán, orientalisté a arabský jazyk, orientalismus a arabská kaligrafie a volání po latinském písmu, orientalismus a arabská poezie.

Jeho knihy vyvolaly v orientalistických kruzích rozruch.

Obhajoval také psaní arabskými písmeny a popisoval hřích těch, kteří ho chtěli nahradit jiným písmem, slovy: „Arabské písmo je nejjemnější formou umění známou lidstvu a nejkrásnějším písmem, o kterém lze bez nadsázky říci: má ducha odpovídajícího lidskému hlasu, v harmonii s hudebními melodiemi.“

Arabské písmo také popsal jako: „klíč, který odhaluje tajemství jemných pohybů srdce, jako by jeho písmena byla podřízena moci všudypřítomného ducha. Někdy je vidíte propletená v krásných geometrických tvarech, přičemž si zachovávají všechna tajemství v nich uložená. Někdy je vidíte, jak se rozběhnou a náhle se zastaví, jako by obdivovaly samy sebe. Někdy je vidíte, jak běží a objímají se, a někdy se rozprchnou.“

Dodává: „Kdykoli přemýšlím o jeho podmanivých podobách, mé myšlenky mě zavedou do vzdálených snů. Nemusím být arabista ani kouzelník, abych si mohl vychutnat jeho jedinečnou, okouzlující krásu. Spíše každý člověk, který v sobě má uměleckého ducha, bude tímto písmem uchvácen.“

Tvrdí, že arabské písmo se od ostatních písem odlišuje tím, že se píše zprava doleva a sleduje přirozený pohyb ruky. Psaní je tedy snazší a rychlejší než psaní zleva doprava. Proto velký umělec Leonardo da Vinci kreslil a psal zprava doleva a řídil se pravidlem arabského písma.

Jeho výroky

„Islám od první hodiny svého vzniku prohlašuje, že je náboženstvím vhodným pro všechny časy a místa, neboť je náboženstvím přírody a příroda se od člověka k člověku neliší. Proto je vhodný pro každou úroveň civilizace.“

Protože byl Dinet talentovaný umělec, přitahovala ho estetická stránka a vytříbený vkus Prorokova života. Říká: „Prorok se o sebe velmi staral a byl známý svou elegancí, která byla nesmírně jednoduchá, ale zároveň s velkou dávkou vkusu a krásy.“

„Pravidelné modlitební pohyby prospívají tělu i duši a jsou jednoduché, jemné a v žádné jiné formě modlitby nemají obdoby.“

O polygamii říká: „Polygamie je mezi muslimy méně rozšířená než mezi západními lidmi, kteří nacházejí potěšení ze zakázaného ovoce, když se odchýlí od zásady jedné manželky!“

Je pravda, že křesťanství zakazovalo polygamii? A může to někdo říct, aniž by se mu někdo vysmál?

Polygamie je přirozený zákon a zůstane jím, dokud bude existovat svět. Teorie monogamie vedla ke třem nebezpečným důsledkům: staropanny, prostitutky a nemanželské děti.“

Jeho smrt

V prosinci 1929 zemřel v Paříži Násir ad-Dín Dinet. Pohřební modlitby se za něj konaly ve Velké mešitě za přítomnosti významných islámských osobností a ministra školství jménem francouzské vlády. Jeho tělo bylo poté převezeno do Alžírska, kde byl v souladu se svou závětí pohřben na hřbitově, který si pro sebe vybudoval ve městě Bou Saada.

Kdo je René Guénon?

René Guénonův přechod z křesťanství k islámu po studiu zednářství a starověkých východních filozofií nebyl výsledkem váhání, nestability ani lásky ke změně. Spíše to bylo hledání ztracené pravdy, pravdy, která moudrou rovnováhou spojovala starověké lidstvo s rozlehlým vesmírem, pravdy, která byla přerušena tlaky této doby, prodchnuté materialismem. Byl to Abd al-Wahid Yahya, který přijal islám a krátce před první světovou válkou vymyslel plán na výstavbu Velké mešity v Paříži a také na založení islámské univerzity ve Francii.

René Guénon se narodil 15. listopadu 1886 v Blois, jihozápadně od Paříže. Vyrůstal v konzervativní katolické rodině. Jeho slabá postava mu bránila chodit do školy, a tak ho jeho teta Doro učila číst a psát ve svém krásném domě na břehu řeky Loiry až do jeho dvanácti let.

Když dosáhl šestnácti let, zapsal se na Rolandovu kolej v Paříži. Nespokojil se s univerzitním studiem, ale začal získávat znalosti v Paříži, která byla plná učitelů a průvodců z Východu i Západu.

V roce 1906 se připojil k Svobodné škole okultních studií Japús a přešel k dalším organizacím, jako byl martinismus a zednářství, přidružené k ritu známému jako Španělský národní ritus. V roce 1908 se připojil k Velké zednářské lóži Francie. Také se připojil ke gnostické církvi, která na rozdíl od hlavního proudu věřila ve vtělení Boha (Sláva Jemu) v lidské podobě atd. (Bůh je daleko nad tím, co se říká). Během stejného období se setkal s mnoha osobnostmi, které mu umožnily prohloubit jeho znalosti čínského taoismu a islámu.

Na konci roku 1909 byl René Guénon jmenován gnostickým biskupem gnostické církve v Alexandrii. Založil časopis Gnosticism a publikoval v něm řadu studií. Jeho kritika této církve však byla silná, protože moderní duchovní doktríny považoval za nic jiného než nový materialismus na jiné úrovni a jejich jediným zájmem bylo aplikovat metodu pozitivní vědy na duši.

Příběh jeho konverze k islámu

Největší vliv na jeho konverzi k islámu měla jeho známost se švédským myslitelem a malířem Janem Gustafem Ajlim, který v roce 1897 konvertoval k islámu a přijal jméno Abd al-Hadi a podílel se na redigování arabsko-italského časopisu s názvem „Klub“, zejména proto, že Gino publikoval četné články o slavném arabském súfijském mystikovi Muhyiddinu Ibn Arabim.

V té době Guénon vydával časopis s názvem „Al-Ma’rifa“ a v roce 1910 do něj začal Abd al-Hadi pilně a aktivně přispívat, publikoval výzkumné práce a překládal mnoho súfijských textů do francouzštiny. Díky tomu se Abd al-Hadimu podařilo navázat silný a pevný vztah mezi Guénonem a šejkem Ališem, který konvertoval k islámu jeho rukou, prostřednictvím výměny dopisů a názorů. Výsledkem bylo, že Guénon po jeho rozsáhlém studiu v roce 1912 přijal islám a přijal pro sebe jméno Abd al-Wahid Yahya.

Imám Abdel Halim Mahmoud o důvodu Guénonovy konverze k islámu říká: „Důvod jeho konverze k islámu byl jednoduchý a zároveň logický. Chtěl se držet posvátného textu, ke kterému se lží nemohla přiblížit zepředu ani zpoza něj. Po důkladném studiu nenašel nic jiného než Korán, jedinou knihu, která nebyla zkreslena ani pozměněna, protože Bůh zaručil její zachování. Držel se ho tedy pevně, kráčel pod jeho praporem a v prostornosti Furqánu ho naplňovalo psychologické bezpečí.“

V červenci 1915 získal Guénon bakalářský titul z filozofie na renomované univerzitě Sorbonna. Poté pokračoval ve studiu a získal diplom z vyšších studií (DES). V roce 1917 byl jmenován profesorem filozofie v Alžírsku, kde strávil rok. Poté se vrátil do Blois ve Francii. Jeho rodné město se mu však nelíbilo, a tak odjel do Paříže, aby se připravil na svou doktorskou disertační práci na téma „Leibniz a diferenciální kalkulus“. Kvůli jeho intelektuální nezávislosti a otevřeným názorům mu však jeho školitel odmítl titul udělit. V roce 1918 se Guénon začal připravovat na agrégaci z filozofie.

To nezabránilo šejkovi Abdulovi Wahidovi Yahyovi v pokračování v práci a věnování se výzkumu. Díky tomuto úsilí vydal v roce 1921 dvě knihy, jednou z nich byla „Úvod do studia indických doktrín“.

Poté byly jeho knihy postupně vydávány a jeho články publikovány v různých novinách. V roce 1925 pro něj byl otevřen časopis „Maska Isis“, do kterého začal psát. V roce 1929 se stal jeho nejdůležitějším redaktorem, ale navzdory tomu odmítl být jeho šéfredaktorem.

V roce 1925 přednesl šejk Abdul Wahid Yahya na Sorbonně jednu z nejdůležitějších přednášek s názvem „Východní metafyzika“. Vysvětlil rozdíl mezi Východem a Západem v metafyzické oblasti a vysvětlil, že metafyzika je jedna, ani východní, ani západní, stejně jako čistá pravda. Její pojetí nebo přístup se však na Východě a Západě liší. Jeho volba termínu „východní“ odkazuje na studium metafyzické oblasti na Východě obecně, nejen v Indii. Východní civilizace pokračují ve stejné kontinuitě a nadále představují kompetentního zástupce, na kterého se lze obrátit s žádostí o autentické informace, protože západní civilizace tento rozšířený původ postrádají.

V roce 1927 vydal svou knihu „Král světa“ neboli „Pól“ a vydal knihu „Krize moderního světa“, která dosáhla velkého úspěchu a byla desítkykrát přetištěna v luxusních a populárních vydáních. Tato kniha není výzvou k izolaci, ale spíše výzvou k správnému pochopení a kritickému pohledu na západní civilizaci jako lidské dílo, které snese kritiku a nepřekračuje ji.

Káhira... konečně

Šejch Abdul Wahid Yahya dostal od pařížského nakladatelství nabídku odcestovat do Egypta, aby se seznámil se súfijskou kulturou a kopíroval a překládal některé její texty. V roce 1930 se přestěhoval do Káhiry. Měl tam strávit jen několik měsíců, ale tato práce vyžadovala delší dobu. Pak si nakladatelství svůj projekt rozmyslelo a šejk Abdul Wahid Yahya zůstal v Káhiře, žil skromně a tajně ve čtvrti Al-Azhar, nestýkal se s Evropany ani se neponořoval do veřejného života, ale veškerý svůj čas věnoval studiu.

Abdul Wahid přišel do Káhiry sám a žít o samotě pro něj bylo těžké. V roce 1934 se oženil s dcerou šejka Muhammada Ibrahima, se kterou měl čtyři děti.

Šejk Abdul Wahid chtěl v Egyptě šířit súfijskou kulturu, a proto ve spolupráci s Abdul Azizem Al-Istanboulim založil časopis „Al-Ma'rifa“. Možná, že volba tohoto názvu odhaluje část jeho vnitřních myšlenek: poznání je jednou z cest vedoucích k Všemohoucímu Bohu, zatímco druhou cestou je láska.

Program časopisu tak zahrnoval celý projekt zaměřený na získávání znalostí o pravé posvátné vědě. Šejk Abdul Wahid Yahya pokračoval v psaní knih, článků a rozesílání dopisů a neustále se věnoval intelektuální a duchovní činnosti.

Jeho příspěvky

Šejk Abdul Wahid Yahya po sobě zanechal četná díla, která zahrnovala obhajobu islámu a jeho obrazu na Západě a vyvracela tak obraz propagovaný orientalisty, že islám se šíří mečem a že nepřináší hlubokou spiritualitu.

Jeho příspěvky k reakci na tato obvinění pocházejí z jeho knih, z nichž nejdůležitější jsou:

Chyba duchovního vedení (předtucha), Východ a Západ, Dantova ezoterismus, Člověk a jeho budoucnost podle védanty, Krize moderního světa, Král světa, Svatý Bernard, Symbolika kříže, Duchovní a světská autorita, Mnohočetné způsoby bytí, Kritické prezentace, Kvantová svrchovanost a znamení času, Východní metafyzika, Pohledy na duchovní vedení, Velká Trojice, Principy diferenciálního počtu, Pohledy na křesťanskou ezoterismus, Počátky: Studie o zednářství a bratrstvech (dvě části), Tradiční obrazy a kosmické cykly, Pohledy na islámský súfismus a taoismus a Rozptýlené spisy.

Jeho smrt

Šejk Abdul Wahid Yahya zemřel v roce 1951 ve věku šedesáti čtyř let v Káhiře, obklopen svou ženou, třemi dětmi a stále se vyvíjejícím plodem. Jeho posledními slovy bylo jednotné jméno „Alláh“.