Povím vám o některých svých vzpomínkách ze základní a vysoké školy.
Měli byste vzít v úvahu můj tehdejší věk, protože najdete některé bezohledné činy, které jsem tehdy udělal.
Moje láska ke čtení začala na základní škole, když mi bylo asi 13 let, kdy jsem denně četl noviny Al-Ahram, které nám otec kupoval každý den. Moje láska ke čtení se rozvinula, když jsem si šetřil kapesné a kupoval knihy v knihkupectvích nebo na Káhirském mezinárodním knižním veletrhu, který jsem každoročně navštěvoval. Moje četba pokrývala různé oblasti: náboženské, politické, historické, geografické, vědecké a další, a to mi později, když jsem vyrůstal, pomohlo při psaní mých knih.
Mé znalosti o džihádu začaly četbou, zejména sledováním arabských a afghánských mudžahedínů v Afghánistánu. Byli na mě ohromeni, i když jich bylo méně a byli méně mocní. Jak se mohli postavit tehdejším mocnostem a způsobit Rusům těžké ztráty? Doufal jsem, že s nimi budu v tom mladém věku, a snil jsem o džihádu s nimi, až vyrostu. Tato okupace však skončila v roce 1989, po dokončení základní školy, když mi bylo asi patnáct let. Poté jsem byl zklamán kvůli vnitřním bojům mezi mudžahedíny. V té době jsem s nimi nechtěl být, protože jsem boj mezi nimi považoval za pouhou zkoušku, které bychom se měli vyhnout.
Dokončil jsem základní školu a moje oddanost modlitbě a přemýšlení o Bohu a o tom, jak podporovat Jeho náboženství, se zvýšila. Během přestávek ve škole jsem se pravidelně společně modlil v mešitě a po modlitbě jsem poslouchal náboženské lekce.
Za kapesné jsem si kupoval noviny Al-Muslimun, týdenní noviny vydávané v Saúdské Arábii. Zabývaly se podmínkami muslimů po celém světě. Prostřednictvím těchto novin jsem se dozvěděl o podmínkách muslimů na Filipínách, v Kašmíru, Východním Turkestánu v Číně, v islámských republikách Sovětského svazu, v Čečensku a v Bosně a Hercegovině. Dokonce jsem do novin napsal s dotazem, jak bych mohl jet do Bosny a Hercegoviny a vést tam džihád, ale nedostal jsem odpověď. Během té doby jsem také volal na pákistánské velvyslanectví, abych je požádal o povolení cestovat do Kašmíru a vést tam džihád proti indické okupaci, ale překvapil mě egyptský zaměstnanec, který mi řekl, že nemají to, co požaduji. Také jsem uvažoval o cestě do Čečenska.

Bosenská válka, která začala v březnu 1992, byla zlomovým bodem v mém životě. Cítil jsem, že pro pomoc těmto muslimům nemohu nic udělat. Byl jsem smutný, když jsem četl o masových masakrech, znásilňování muslimských žen a dalších tragédiích. Byl jsem ještě smutnější a frustrovanější, když jsem se nedočkal očekávané reakce muslimských vlád a národů, které by tuto tragédii zastavily. Šetřil jsem si kapesné a daroval je Islámskému výboru pro pomoc. Po škole jsem chodil do Dar al-Hikma, abych bosenským muslimům přispěl, ale i přes to jsem měl pocit, že na ně zaostávám.
Plánoval jsem cestu do Asuánu, pak do Súdánu a nakonec do Bosny. V té době jsem si ještě nedokázal představit, že bych mohl být snadno zatčen, protože jsem toto dobrodružství s nikým jiným neplánoval. Jednalo se o individuální čin, protože jsem nevěděl o žádné skupině ani organizaci v Egyptě, která by vysílala mudžahedíny do Bosny. Proto bylo mé rozhodnutí spontánní a vzhledem k mému nízkému věku, v té době mi nebylo více než devatenáct let, a neměl jsem ani cestovní pas, se kterým bych mohl cestovat, nepromyšlené.
Po tomto rozhodnutí jsem napsal dopis rodině a nechal ho na stole. Vzal jsem si tašku s oblečením a odešel z domu, aniž by o tom kdokoli z rodiny věděl. Šel jsem na vlakové nádraží a zarezervoval si jízdenku do druhé třídy do Asuánu. Bylo to poprvé, co jsem jel vlakem. Když jsem nastoupil do vlaku, překvapilo mě velké přeplnění a nebylo tam místo, kam bych mohl nastoupit. Všiml jsem si, že někteří cestující sedí na místě určeném pro odkládání zavazadel na sedadlech pro cestující, tak jsem na sedadla vylezl a sedl si k nim. Po hodinách trápení a několikrát kontrolované jízdence mi jeden z inspektorů před příjezdem do Asuánu řekl, že jsem s cestujícími třetí třídy a že mám vlastní místo ve druhé třídě s klimatizací. Byl překvapen, že jsem ve třetí třídě, ale já jsem ve třetí třídě zůstal až do Asuánu.
Svou cestu do Asuánu jsem považoval za jakési stěhování k Alláhovi a Jeho Poslu (mír s ním). Cítil jsem, že jsem za tuto cestu odměněn, takže jsem nebyl smutný. Po příjezdu do Asuánu jsem si rezervoval postel v mládežnické ubytovně. O den později jsem si řekl, že musím promluvit s rodinou, abych je ujistil o svém zdraví. Když jsem jim zavolal, s překvapením jsem zjistil, že se hroutí a pláčou nad mým odloučením. Byl jsem smutný a zeptal jsem se: „Jak jsem to mohl udělat svému otci a matce?“ Poté, co trvali na tom, aby věděli, kde jsem, jsem jim řekl, že jsem v Asuánu, a oni mě prosili, abych se vrátil domů. Vrátil jsem se k nim a uvědomil si, že se nebudu moci zapojit do džihádu, dokud nenastoupí do jedné z vojenských vysokých škol, abych měl možnost zapojit se do džihádu proti Izraeli. Věřil jsem, že mír s Izraelem nebude trvat dlouho, ale nakonec jsem neměl příležitost se zapojit do džihádu.
V této fázi svého života jsem nikdy neuvažoval o vstupu do Bratrstva, salafistů nebo jakékoli jiné skupiny. Myslel jsem jen na boj v jakékoli zemi, kde jsou muslimové pronásledováni, a to je vše. Nepřemýšlel jsem o boji s muslimy, kteří bojují s jinými muslimy, a můj tehdejší pohled na politiku byl pouze z tohoto důvodu a dodnes se mé myšlení moc nezměnilo.
Samozřejmě, poté, co jsem vstoupil do armády, bylo všechno, co jsem dělal, drženo v tajnosti a nikdo o tom nevěděl, protože jsem věděl, že kdyby se prozradily myšlenky, které se mi honí hlavou, byl bych buď vyloučen z armády, nebo zatčen.
Moje léta na základní a vysoké škole byla v mém životě ponurým obdobím, protože jsem se obával o mnoho pronásledovaných muslimů a jediné, co mi tuto etapu života usnadňovalo, byly vize, ve kterých jsem spatřil Proroka, kéž mu Bůh žehná a daruje mu pokoj, a našeho Mistra Ježíše, mír s ním, a některá další vidění.
Samozřejmě, někteří lidé se zeptají: „Co to bylo za nesmysl, o kterém jsi přemýšlel a co jsi dělal?“ Ale tohle bylo součástí mého života, když jsem byl mladý, a nestydím se za to. Kdybych se mohl vrátit v čase, stejně bych se snažil bojovat v džihádu. Možná bych se nevstoupil do armády a počkal bych, až vyrostu, abych mohl cestovat a bojovat v jakékoli zemi, kde jsou muslimové pronásledováni, místo abych marně promrhal život až doteď, aniž bych si splnil svůj sen bojovat v džihádu a dosáhnout mučednické smrti.
A kdokoli mi řekne, proč necestuješ a nebojuješ a nedáš nám peníze, řeknu mu, ať mi pošle letenku a usnadní mi cestu například do Barmy, abych tam mohl bojovat.