Sultán Murad II.

Je to sultán Murad II., asketický sultán, který potlačil vnitřní povstání a porazil křižáckou koalici v bitvě u Varny. Je jediným sultánem, který dvakrát abdikoval ve prospěch svého syna, aby se mohl věnovat uctívání Všemohoucího Boha.

Jeho výchova
Sultán Murad II. se narodil v roce 806 AH / 1404 n. l. a vyrůstal v osmanské domácnosti, která svým synům vštípila lásku k poznání a džihádu ve věci Alláha. Sultán Murad II. byl vychován v dobré islámské výchově, která ho opravňovala k tomu, aby se v osmnácti letech ujal sultanátu. Všem svým poddaným byl známý pro svou zbožnost, spravedlnost a soucit. Miloval džihád ve věci Alláha a vyzýval lidi k islámu po celé Evropě.

Převzetí sultanátu a potlačení vnitřních povstání
Sultán Murad II. převzal vládu nad státem po smrti svého otce Mehmeda Čelebiho v roce 824 AH / 1421 n. l. Sultán Murad dokázal potlačit vnitřní povstání, které zahájil jeho strýc Mustafa a které podporovali nepřátelé Osmanské říše. Za intrikami, spiknutími a problémy, kterým byl sultán Murad vystaven, stál byzantský císař Manuel II. Podporoval Muradova strýce, dokud se Mustafovi nepodařilo obléhat město Gallipoli ve snaze vyrvat ho sultánovi z rukou a vytvořit si z něj svou vlastní základnu. Sultán Murad však svého strýce zatkl a postavil ho na šibenici. Císař Manuel II. však pokračoval ve piklech proti sultánovi a podpořil Muradova bratra, kterého pověřil velením vojsk, která dobyla město Nicea v Anatolii. Murad proti němu pochodoval a podařilo se mu jeho vojsko zlikvidovat, donutit soupeře ke kapitulaci a následně být zabit. Sultán Murad se poté rozhodl dát císaři praktickou lekci, a tak rychle obsadil Soluň, zaútočil na ni a v březnu 1431 n. l. / 833 hidžry do ní násilím vstoupil, a ta se stala nedílnou součástí Osmanské říše.
Sultán Murad II. zasazoval těžké rány povstaleckým hnutím na Balkáně a usiloval o posílení osmanské vlády v těchto zemích. Osmanská armáda se vydala na sever, aby si podmanila oblast Valašska a uvalila na ni každoroční tribut. Nový srbský král Stefan Lazar byl nucen podřídit se Osmanům a vstoupit pod jejich vládu a obnovil svou loajalitu sultánovi. Osmanská armáda se vydala na jih, kde upevnila základy osmanské vlády v Řecku. Sultán brzy pokračoval ve svém misionářském džihádu a odstranil překážky v Albánii i Uhrách.

Jeho výboje
Za vlády Murada II. dobyli Osmané v roce 834 AH / 1431 n. l. Albánii a zaměřili svůj útok na jižní část země. Osmané sváděli hořké boje v severní Albánii, kde severní Albánci porazili dvě osmanské armády v albánských horách. Porazili také dvě po sobě jdoucí osmanské kampaně vedené samotným sultánem Muradem. Osmané během ústupu utrpěli těžké ztráty. Křesťanské státy podporovaly Albánce proti Osmanům, zejména benátská vláda, která si byla vědoma nebezpečí, které představovalo osmanské dobytí tohoto důležitého regionu s jeho plážemi a námořními přístavy, které spojovaly Benátky se Středomořím a okolním světem. Osmané si byli také vědomi toho, že Osmané mohou zadržet benátské lodě v uzavřeném Jaderském moři. Sultán Murad II. se tak v Albánii nezažil stabilní osmanské vlády.
Pokud jde o maďarskou frontu, Murad II. uspěl v roce 842 AH / 1438 n. l., když porazil Maďary, zajal 70 000 jejich vojáků a obsadil několik pozic. Poté postupoval k dobytí Bělehradu, srbského hlavního města, ale ve svém pokusu selhal. Brzy byla vytvořena velká křižácká aliance, požehnaná papežem, jejímž cílem bylo zcela vyhnat Osmany z Evropy. Aliance zahrnovala papežství, Uhry, Polsko, Srbsko, Valašsko, Janov, Benátky, Byzantskou říši a Burgundské vévodství. K alianci se připojily také německé a české jednotky. Velení křižáckých sil bylo svěřeno schopnému maďarskému veliteli Janu Hunyadimu. Hunyadi vedl křižácké pozemní síly a pochodoval na jih, překročil Dunaj a v roce 846 AH / 1442 n. l. způsobil Osmanům dvě těžké porážky. Osmané byli nuceni usilovat o mír. V červenci roku 848 AH / 1444 n. l. byla ve Štětíně uzavřena desetiletá mírová smlouva, v níž postoupil Srbsko a uznal Jiřího Brankoviće za jeho knížete. Sultán Murad také postoupil Uhrům Valašsko (Rumunsko) a vykoupil svého zetě Mahmuda Čelebiho, který byl vrchním velitelem osmanských vojsk, za 60 000 dukátů. Tato smlouva byla sepsána v osmanštině a maďarštině. Uherský král Vladislav přísahal na Bibli a sultán Murad přísahal na Korán, že budou čestně a věrně plnit podmínky smlouvy.

Abdikace sultanátu
Když Murad dokončil uzavření příměří se svými evropskými nepřáteli, vrátil se do Anatolie. Byl šokován smrtí svého syna, prince Alaa, a jeho zármutek se zesílil. Zřekl se světa i království a abdikoval sultanátu ve prospěch svého syna Mehmeda II., kterému tehdy bylo čtrnáct let. Kvůli jeho nízkému věku ho otec obklopil některými moudrými a přemýšlivými muži svého státu. Poté odešel do Magnesie v Malé Asii, aby strávil zbytek života v izolaci a klidu, kde se věnoval uctívání Boha a rozjímání o Jeho království poté, co se ujistil, že v oblastech jeho státu byla nastolena bezpečnost a mír. Sultán si toto odloučení a uctívání dlouho neužíval, protože kardinál Cesarini a někteří jeho pomocníci vyzývali k porušení smluv s Osmany a jejich vyhnání z Evropy, zejména proto, že sultán Murad odkázal osmanský trůn svému mladému synovi, který s ním neměl žádné zkušenosti ani nebezpečí. Papež Evžen IV. byl touto satanskou myšlenkou přesvědčen a požádal křesťany, aby smlouvu porušili a zaútočili na muslimy. Vysvětlil křesťanům, že smlouva uzavřená s muslimy je neplatná, protože byla uzavřena bez svolení papeže, Kristova náměstka na zemi. Kardinál Cesarini byl velmi aktivní, neustále v pohybu, nikdy neunavený prací a usiloval o odstranění Osmanů. Proto navštěvoval křesťanské krále a jejich vůdce a podněcoval je k porušení smlouvy s muslimy. Přesvědčoval každého, kdo proti němu měl námitky, aby smlouvu porušil, a říkal mu: „Jménem papeže je zbavuje odpovědnosti za její porušení a žehná jejich vojákům a zbraním. Musí jít jeho cestou, neboť je to cesta slávy a spásy. Kdokoli poté bude mít svědomí, které s ním bojuje a bojí se hříchu, ponese jeho břemeno a hřích.“

Křižáci porušují smlouvu
Křižáci porušili své smlouvy, zmobilizovali armády k boji proti muslimům a obléhali bulharské město Varna, které leží na pobřeží Černého moře a které muslimové osvobodili. Porušování smluv je běžným rysem nepřátel tohoto náboženství, a proto Všemohoucí Alláh zavázal muslimy k boji proti nim. Říká: {„Jestliže však po uzavření své smlouvy poruší své přísahy a zaútočí na vaše náboženství, bojujte proti vůdcům nevíry. Věru pro ně žádné přísahy neexistují. Snad od toho ustanou.“ [At-Tawba: 12]. Nerespektují smlouvy ani dohody, jak to vždy bylo jejich charakterem. Neváhají zaútočit na jakýkoli národ, na jakoukoli osobu, u které spatřují slabost, zabíjet a masakrovat.“

Návrat k džihádu
Když křesťané začali postupovat směrem k Osmanské říši a muslimové v Edirne se doslechli o křižáckém hnutí a postupu, zmocnil se jich strach a hrůza. Státníci poslali zprávu sultánovi Muradovi a naléhali na něj, aby přišel a čelil této hrozbě. Mudžahedský sultán se vynořil ze svého ústraní, aby vedl osmanské armády proti křižácké hrozbě. Muradovi se podařilo vyjednat s janovskou flotilou přepravu čtyřiceti tisíc osmanské armády z Asie do Evropy pod dohledem a uchem křižácké flotily výměnou za jeden dinár za vojáka.
Sultán Murad urychlil svůj pochod a do Varny dorazil ve stejný den jako křižáci. Následujícího dne vypukla mezi křesťanskými a muslimskými vojsky zuřivá bitva. Sultán Murad nabodl smlouvu, kterou jeho nepřátelé porušili, na špičku kopí, aby je i celé nebe i zemi učinil svědky jejich zrady a agrese a aby posílil nadšení svých vojáků. Obě strany bojovaly a odehrála se mezi nimi hrozná bitva, v níž vítězství téměř padlo na stranu křesťanů díky jejich náboženské horlivosti a nadměrnému nadšení. Tato ochrana a nadměrné nadšení se však střetly s džihádistickým duchem Osmanů. Král Ladislav, porušitel smlouvy, se setkal tváří v tvář se sultánem Muradem, dodržovatelem smlouvy, a bojovali. Hrozná bitva mezi nimi se odehrála 28. rádžabu roku 848 hidžry / 10. listopadu 1444 n. l. Muslimský sultán dokázal křesťanského uherského krále zabít. Překvapil ho silným úderem kopí, který ho přiměl spadnout z koně. Někteří mudžahedíni se vrhli, usekli mu hlavu a nabodli ji na kopí, oslavujíc a radujíc se. Jeden z mudžahedínů křičel na nepřítele: „Ó nevěřící, toto je hlava vašeho krále.“ Tato scéna měla silný dopad na křesťanské davy a ty se zmocnil strach a panika. Muslimové proti nim zahájili silný útok, rozptýlili je a porazili je v hrozné porážce. Křesťané se otočili zády a odtlačovali se. Sultán Murad svého nepřítele nepronásledoval a spokojil se s… Toto je rozsah vítězství a je to velké vítězství.
Tato bitva vyřadila Maďarsko ze seznamu zemí schopných zahájit útočné vojenské operace proti Osmanům na nejméně deset let.

Návrat k izolaci a oddanosti
Sultán Murad se neopustil svého asketismu v tomto světě ani v království, a tak se vzdal trůnu ve prospěch svého syna Muhammada a vrátil se do svého ústraní v Magnesii, jako vítězný lev vracející se do svého doupěte.
Historie nám zmiňuje skupinu králů a vládců, kteří abdikovali ze svých trůnů a odřízli se od lidu a nádhery království do ústraní, a že se někteří z těchto králů na trůn vrátili, ale nezmínili jsme se o žádném z nich, kdo abdikoval dvakrát, s výjimkou sultána Murada. Sotva se dostal do své izolace v Malé Asii, když se janičáři v Edirne vzbouřili, bouřili, zuřili, bouřili a zkorumpovali. Sultán Mehmed II. byl mladý muž posledních let a někteří muži státu se obávali, že se záležitost vyhrotí, nebezpečí se zvýší, zlo se zhorší a následky budou špatné, a tak poslali sultána Murada s žádostí, aby se záležitosti ujal sám. Sultán Murad přišel, chopil se otěží moci a janičáři se mu podřídili. Poslal svého syna Muhammada do Magnesie jako jejího guvernéra v Anatolii. Sultán Murad II. zůstal na osmanském trůnu až do posledního dne svého života, který strávil v dobývání a dobývání.

Murad II. a jeho láska k básníkům, učencům a charitě
Muhammad Harb říká: „Ačkoli byl Murad II. mužem s několika básněmi a máme jen málo z jeho poezie, měl velký vliv na literaturu a poezii, což nelze popřít, protože požehnání uděloval básníkům, které dvakrát týdně zval do své rady, aby řekli, co měli říct, a aby se zabývali podrobnostmi rozhovorů a drbů mezi nimi a sultánem, který je schvaloval nebo neschvaloval, vybíral nebo odmítal. Často uspokojoval potřeby potřebných mezi nimi tím, že jim uděloval požehnání nebo jim nacházel povolání, které by jim poskytovalo obživu, dokud by se nezbavili životních starostí a neoddali se psaní poezie. Jeho doba dala vzniknout mnoha básníkům.“
Murad II. proměnil královský palác v jakousi vědeckou akademii a dokonce si v jeho bojích nechal doprovázet básníky. Jedna z jeho básní zněla: „Pojďte, vzpomeňme si na Boha, neboť na tomto světě nejsme věční.“
Byl to vzdělaný, moudrý, spravedlivý a statečný sultán. Každý rok posílal ze svých vlastních peněz tři tisíce pět set dinárů obyvatelům Dvou svatých mešit a Jeruzaléma. Záleželo mu na znalostech, učencích, šejcích a spravedlivých. Dláždil cesty královstvím, zajišťoval silnice, zaváděl zákony a náboženství a ponižoval nevěřící a ateisty. Júsuf Asáf o něm řekl: „Byl zbožný a spravedlivý, silný hrdina, milovník dobra, nakloněný soucitu a laskavosti.“
Sultán Murad postavil mešity, školy, paláce a mosty, včetně mešity v Edirne se třemi balkony. Vedle této mešity postavil školu a hospic, kde dostávali stravu chudí a potřební.

Jeho smrt a závěť
Sultán zemřel v paláci Edirne 16. muharramu roku 855 hidžry (18. února 1451 n. l.) ve věku 47 let. V souladu se svou vůlí, kéž se nad ním Bůh smiluj, byl pohřben vedle mešity Muradiye v Burse. Požádal, aby se nad jeho hrobem nic nestavělo, aby po jeho stranách byly vybudovány prostory pro memoranda, kde by si mohli sednout a recitovat Korán, a aby byl pohřben v pátek. Jeho vůle byla vykonána.

Když jsme byli skvělí
Z knihy Nezapomenutelní vůdci od Tamera Badra