Pád Granady

Přežití islámského království Granada v Andalusii po dvě století bylo zázrakem islámu.
Tento islámský ostrov, vznášející se nad rozbouřeným mořem křížových výprav, překypující historickou nenávistí a podvody, by si nemohl udržet svou slavnou neochvějnost, nebýt toho, že podstata neochvějnosti spočívá v islámské víře a principech. Bez islámské víry by se tento ostrov nemohl udržet v Andalusii poté, co všechna islámská města a pevnosti padly před dvěma stoletími.
Právě zákon reakce na výzvu udržel Granadu při životě a naplněnou islámským myšlením a kulturním pokrokem po tato dvě století. Pocit Granaďanů, že čelí nepříteli, který je obklopuje ze všech stran a čeká na příležitost je pohltit, a že nemají žádnou naději na vítězství z islámského světa a že se musí spolehnout sami na sebe, byl jejich největší motivací k neustálé přípravě, pozvednutí praporu džihádu a lpění na svém islámu.
Granadě se tak podařilo zůstat až do roku 897 AH / 1492 n. l. dámou islámské Andalusie, majákem vědy a plamenem zbývající islámské civilizace v Evropě.
Léta kolem pádu však byla svědky vývoje v andaluském životě. Na křesťanské úrovni začal velký svazek mezi dvěma největšími křesťanskými královstvími nepřátelskými k islámu, konkrétně královstvími Aragonským a Kastilským. Obě království se sloučila v unii, která vyvrcholila sňatkem Isabely, kastilské královny, s Ferdinandem, aragonským králem. Sen, který pronásledoval oba katolické královské páry během jejich svatební noci, byl vstoupit do Granady, strávit líbánky v Alhambře a vztyčit kříž nad granadskou strážní věží. Na islámské úrovni vypukl v Granadském království velký spor, zejména mezi členy vládnoucí rodiny. Omezené Granadské království bylo rozděleno na dvě části, z nichž každá ohrožovala druhou a stála jí v cestě. Jedna část se nacházela ve velkém hlavním městě Granadě, kterému vládl Abu Abdullah Muhammad Ali Abu al-Hasan al-Nasri (poslední král Granady), a druhá část se nacházela ve Vádí Aš a jejím okolí, kterému vládl jeho strýc Abu Abdullah Muhammad, známý jako al-Zaghal.
Dva katoličtí králové zahájili útok na Wadi Ash v roce 894 AH / 1489 n. l. a podařilo se jim dobýt Wadi Ash, Almerii, Bastu a další, takže se ocitli na okraji města Granada.
Poslali zprávu sultánovi Abú Abdalláhovi an-Nasrimu s žádostí, aby se vzdal vzkvétajícího města Alhambry a zůstal naživu v Granadě pod jeho ochranou. Jak už to u králů, které dějiny pronásledují, bývá zvykem, tento král byl slabý a s tímto dnem nepočítal. Věděl, že tato žádost znamená kapitulaci posledního islámského království v Andalusii, a proto žádost odmítl. Mezi muslimy a křesťany vypukla válka, která trvala dva roky. Vedl ji a v duších bojovníků zažehl horlivost islámský rytíř z těch, kteří se jeví jako záblesk slunce před západem slunce: Músa ibn Abí al-Ghasán.
Díky tomuto rytíři a dalším jemu podobným Granada dva roky odolávala katolickým králům a sedm měsíců snášela jejich obléhání. O konci konfliktu však nebylo pochyb. Abú Abdalláh, jehož království muži neuchránili, a rozdělení rodiny a vnitřní spory v království, na rozdíl od úplné jednoty na křesťanské frontě, navíc s úrodou dlouhé historie ztrát, předislámského nacionalismu a konfliktů daleko od islámu, který Granada žila a zdědila z toho, co zdědila po padlých španělských islámských královstvích.
Všechny tyto faktory vedly k uhašení poslední islámské svíčky v Andalusii, dokud se španělským králům Ferdinandovi a Isabele nepodařilo zmocnit se Granady po její kapitulaci sultánem Abú Abdalláhem al-Nasrim v roce 897 AH, což odpovídá 2. lednu 1492 n. l. V Andalusii zůstaly statisíce muslimů, jelikož kapitulační dohoda stanovila občanskou svobodu pro muslimy, zachování jejich majetku a možnost žít jako občané. Španělé však brzy začali muslimy pronásledovat a nutit je konvertovat ke křesťanství v rámci tzv. inkvizice. Muslimové se vzbouřili a pokusili se Španělům vzdorovat, ale nakonec byli nuceni Andalusii opustit. Sto dvacet let po pádu Granady již ve Španělsku a Portugalsku nezůstali žádní muslimové, a to poté, co byl v roce 1018 AH / 1609 n. l. ve Španělsku vydán královský dekret jménem Filip III., v němž varoval muslimy ve Španělsku, aby do 72 hodin opustili královské území. To bylo v té době nemožné a účelem rozhodnutí bylo vyhladit poslední zbývající muslimy.
Tato krvavá tragédie trvala deset měsíců a během nich bylo zabito asi 400 000 muslimů. Zbytek uprchl do Maroka a Alžírska a někteří z nich ze strachu konvertovali ke křesťanství.
Když se Abú Abdalláh, poslední král Granady, nalodil na svou loď a opustil islámskou Granadu, loučíc se s Andalusií po osmi stoletích života ve stínu islámu, v této násilné dramatické situaci Abú Abdalláh plakal nad svým ztraceným královstvím a od své matky se dočkal slov, která historie zachovala: „Plačte jako ženy nad královstvím, které jste nechránily tak, jako to dělají muži.“
Pravdou je, že těmito jeho slovy ho matka fackovala a fackovala mnoho islámských vládců, kteří plakali jako ženy nad králem, kterého nechránili tak, jako by ho chránili muži!

Proč jsme byli skvělí
Kniha (Nezapomenutelné země) od Tamera Badra