Bitva u Tours

Křesťanský terorista, který zabil neozbrojené muslimy v mešitě na Novém Zélandu, měl na hlaveň své pušky napsáno „Charles Martel“. To naznačuje, že je dobrým čtenářem historie. My muslimové bohužel naši historii nečteme a většina z ní se ve školách nevyučuje. Část naší historie je zkreslována, ať už úmyslně, nebo z nevědomosti. Proto musíme znát naši historii a příběh Charlese Martela, jehož jméno je napsáno na pušce, která zabila neozbrojené muslimy.

Bitva u Tours, známá také jako bitva u Poitiers, se odehrála mezi muslimskými silami vedenými Abd al-Rahmánem al-Ghafiqim a franskými silami vedenými Karlem Martelem. Muslimové byli v této bitvě poraženi a jejich velitel byl zabit. Tato porážka zastavila muslimský postup směrem k srdci Evropy.

před bitvou
V roce 112 AH / 730 n. l. byl Abd al-Rahman al-Ghafiqi jmenován guvernérem Andalusie. Potlačil povstání v Andalusii mezi Araby a Berbery a pracoval na zlepšení bezpečnosti a kulturní situace v zemi.
Tato stabilita a řád, které se v Andalusii ustálily, však byly narušeny přesuny Franků a Gótů a jejich přípravami na útok na islámské pozice na severu. Muž jako Al-Ghafiqi, velký věřící a bojovník, nemohl mlčet. Vzpomínky na porážku u Toloshy ho stále pronásledovaly a čekal na vhodnou příležitost, aby její následky vymazal. Nyní, když přišla, musel se jí chopit a co nejlépe se na ni připravit. Oznámil svůj úmysl dobýt a bojovníci se k němu hrnuli ze všech stran, dokud nedosáhli padesáti tisíc mužů.

Plán kampaně
Na začátku roku 114 AH / 732 n. l. shromáždil Abd al-Rahman svá vojska v Pamploně, severně od Andalusie, překročil s nimi Albertovo pohoří a vstoupil do Francie (Galie). Zamířil na jih k městu Aral, které se nachází na řece Rhôně, protože mu odmítlo platit tribut a neuposlechlo ho. Po obrovské bitvě ho dobyl. Poté zamířil na západ k Akvitánskému vévodství a dosáhl rozhodného vítězství na břehu řeky Dordogne, čímž roztrhal jeho armádu na kusy. Vévoda Odo byl nucen ustoupit se svými silami na sever a zanechal své hlavní město Bordeaux muslimům, aby do něj vstoupili jako dobyvatelé. Akvitánský stát byl zcela v rukou muslimů. Al-Ghafiqi se vydal směrem k řece Loiře a zamířil k městu Tours, druhému největšímu městu vévodství, kde se nacházel kostel svatého Martina, který byl v té době mimořádně slavný. Muslimové město dobyli a ovládli.
Vévoda Odo neměl jinou možnost, než vyhledat pomoc u merovejského státu, jehož záležitosti byly v rukou Karla Martela. Odpověděl na volání a přispěchal mu na pomoc, protože se dříve kvůli sporu, který existoval mezi ním a Odem, vévodou z Akvitánie, nestaral o muslimské hnutí v jižní Francii.

Frankská připravenost
Karel Martel ve své žádosti o pomoc spatřil příležitost rozšířit svůj vliv na Akvitánii, která byla v rukou jeho rivala, a zastavit muslimské dobytí poté, co ho začalo ohrožovat. Okamžitě se dal do pohybu a nešetřil úsilím při přípravách. Poslal pro vojáky odevšad a setkal se se silnými, drsnými vojáky bojujícími téměř nahými, kromě jeho vlastních vojáků, kteří byli silní a zkušení ve válkách a pohromách. Poté, co Karel Martel dokončil své přípravy, vydal se na cestu se svou obrovskou armádou, která byla početně větší než muslimská armáda, otřásající zemí a francouzské pláně se ozývaly zvuky a hluk vojáků, dokud nedosáhl jižních luk řeky Loiry.

Bitva
Muslimská armáda dokončila svůj postup na rovinu mezi Poitiers a Tours po dobytí obou měst. V té době armáda Karla Martela dosáhla Loiry, aniž by si muslimové všimli příchodu jeho předvoje. Když se Al-Ghafiqi chtěl vtrhnout do řeky Loiry, aby se setkal se svým nepřítelem na jejím pravém břehu dříve, než dokončil své přípravy, Martel ho překvapil svými masivními silami, které početně převyšovaly muslimskou armádu. Abd al-Rahmán byl nucen ustoupit na rovinu mezi Poitiers a Tours. Karel se svými silami překročil řeku Loiru a utábořil se se svou armádou několik mil od Al-Ghafiqiho armády.
Bitva se odehrála na oné pláni mezi oběma stranami. Přesné umístění bojiště není známo, ačkoli některé zprávy naznačují, že se odehrála poblíž římské silnice spojující Poitiers a Châtel, na místě asi dvacet kilometrů severovýchodně od Poitiers zvaném Al-Balat, což v Andalusii znamená palác nebo pevnost obklopenou zahradami. Proto byla bitva v arabských pramenech nazývána Al-Balat Al-Shuhada (Palác mučedníků) kvůli velkému počtu muslimů, kteří v ní padli umučení. V evropských pramenech se nazývá bitva u Tours-Poitiers.
Boje mezi oběma stranami vypukly koncem ša'banu 114 AH / v říjnu 732 n. l. a trvaly devět dní až do začátku ramadánu, aniž by kterákoli ze stran dosáhla rozhodného vítězství.
Desátého dne vypukla obrovská bitva, v níž obě strany projevily maximální odvahu, vytrvalost a neochvějnost, dokud se Frankové nezačali unavovat a neobjevily se známky vítězství muslimů. Křesťané věděli, že islámská armáda má mnoho kořisti, kterou získala v bitvách během postupu z Andalusie do Poitiers, a tato kořist muslimy tížila. Arabové měli zvyk nosit kořist s sebou a umisťovat ji za svou armádu s posádkou, která ji chránila. Křesťané to pochopili a uspěli v útoku na muslimy tím, že se zaměřili na tuto stranu. Obsadili je zezadu ze strany posádky pověřené střežením kořisti. Muslimové si křesťanského plánu neuvědomili, a tak se některé z jejich divizí otočily, aby kořist ochránily, a tak byl systém islámské armády narušen, protože jedna divize se otočila, aby kořist ochránila, a jiná bojovala s křesťany zepředu. Muslimské řady se narušily a mezera, kterou Frankové pronikali, se zvětšila.
Al-Ghafiqi se pokusil obnovit pořádek, převzít kontrolu nad situací a oživit nadšení mezi svými vojáky, ale smrt mu nepomohla poté, co ho zasáhl zbloudilý šíp, který ho připravil o život, a padl jako mučedník na bojišti. Muslimské řady se staly čím dál neuspořádanějšími a mezi armádou se šířila panika. Nebýt zbytků neochvějnosti, vroucí víry a touhy po vítězství, postihla by muslimy tváří v tvář armádě, která je početně převyšovala, velká pohroma. Muslimové počkali do setmění, pak využili příležitosti tmy a stáhli se do Septimanie, přičemž svůj majetek a většinu kořisti zanechali nepříteli.
Když nastalo ráno, Frankové povstali, aby pokračovali v boji, ale nenašli žádné muslimy. V místě nenašli nic než naprosté ticho, a tak opatrně postupovali ke stanům v naději, že je v tom nějaký trik. Našli je prázdné, kromě zraněných, kteří se nemohli hnout. Okamžitě je povraždili a Karel Martel byl s ústupem muslimů spokojen. Neodvážil se je pronásledovat a vrátil se se svou armádou na sever, odkud přišel.

Důvody porážky
K tomuto ostudnému výsledku vedlo mnoho faktorů, včetně:
1. Muslimové od doby, kdy opustili Andalusii, urazili tisíce mil a byli vyčerpaní neustálými válkami ve Francii a vyčerpaní pochodem a přesunem. Během této cesty k nim nedorazily žádné posily, které by obnovily vitalitu armády a pomohly jí v jejím poslání, protože vzdálenost mezi nimi a centrem chalífátu v Damašku byla velká. Proto se při svém pochodu regiony Francie přikláněli blíže k mytickým příběhům než k historickým událostem. Córdoba, hlavní město Andalusie, nemohla armádě pomoci, protože mnoho arabských dobyvatelů bylo rozptýleno v jejích regionech.
2- Horlivost muslimů chránit kořist. Všemohoucí Bůh ve Své vznešené knize říká: „Lidé, vskutku, Boží slib je pravda, proto nenechte se oklamat pozemským životem a nenechte se o Bohu oklamat Klamcem.“ [Fátir: 5] Je patrné, že muslimové byli oklamáni tímto pozemským životem, který se jim otevřel, a tak o něj soupeřili. V hadísu, který vyprávěli Al-Bukharí a Muslim z pověření Amra ibn Awfa Al-Ansárího, nechť s ním Alláh nalezne zalíbení, bylo hlášeno od Posla Alláha, mír a požehnání s ním, že Posel Alláha, mír a požehnání s ním, řekl: „Při Alláhovi, nebojím se pro vás chudoby, ale spíše se bojím, že vám bude svět usnadněn, tak jako byl usnadněn těm, kteří přišli před vámi, a že o něj budete soupeřit, tak jako o něj soupeřili oni, a že vás zničí, tak jako zničilo je.“
Zákon Všemohoucího Boha ohledně Jeho stvoření je takový, že pokud se svět otevře muslimům a oni o něj budou soupeřit, tak jako o něj soupeřily národy před nimi, pak je to také zničí, stejně jako zničilo ty předchozí národy. Všemohoucí Bůh říká: „Nikdy nenajdete žádnou změnu na Boží cestě a nikdy nenajdete žádnou změnu na Boží cestě“ (Fátír: 43).

Výsledky bitvy
O této bitvě se toho namluvilo mnoho a evropští historici ji obklopují přehnaným zájmem a považují ji za rozhodující bitvu. Tajemství jejich zájmu je jasné; většina z nich ji považuje za bitvu zachránící Evropu. Edward Gibbon ve své knize „Úpadek Římské říše“ o této bitvě říká: „Zachránila naše britské otce a naše francouzské sousedy před jhem občanského a náboženského Koránu, zachovala slávu Říma a posílila odhodlání křesťanství.“
Sir Edward Creasey říká: „Velké vítězství, kterého dosáhl Karel Martel nad Araby v roce 732 n. l., rozhodujícím způsobem ukončilo arabské výboje v západní Evropě a zachránilo křesťanství před islámem.“
Jiná skupina umírněných historiků vnímá toto vítězství jako velkou katastrofu, která postihla Evropu a připravila ji o civilizaci a kulturu. Gustave Le Bon ve své slavné knize *Civilizace Arabů*, kterou Adel Zuaiter s přesností a výmluvností přeložil do arabštiny, říká: „Kdyby Arabové dobyli Francii, Paříž by se stala jako španělská Cordoba, centrem civilizace a vědy, kde by obyčejný člověk mohl číst, psát a někdy i skládat básně, v době, kdy evropští králové neuměli psát svá vlastní jména.“
Po bitvě u Tours nedostali muslimové další příležitost proniknout do srdce Evropy. Postihlo je rozdělení a vypuknutí konfliktů v době, kdy se křesťanské síly sjednotily a začalo to, co nazývali hnutím reconquisty, které dobývalo města a základny v rukou muslimů v Andalusii.

Proč jsme byli skvělí
Kniha (Nezapomenutelné dny... Důležité stránky z islámských dějin) od Tamera Badra