Sedmá křížová výprava proti Egyptu

Důvody pro sedmou kampaň
V Evropě od poloviny dvanáctého století n. l. převládala myšlenka, že dokud si Egypt udrží svou sílu a moc, křížové výpravy nebudou mít úspěch a nezískají zpět Jeruzalém od muslimů. Těm se ho podařilo znovu získat od křižáků v roce 642 AH / 1244 n. l. z rukou krále Al-Sáliha Ajjúba. Frankové znovu vybudovali jeruzalémskou citadelu po smrti krále Al-Kámila v roce 635 AH, což znamenalo, že porušili podmínky smlouvy a příměří mezi nimi a muslimy, které s nimi král Al-Kámil podepsal v roce 626 AH / 1229 n. l. Muslimové ji obléhali a dobyli a v roce 637 AH / 1240 n. l. citadelu zničili, což znamenalo, že zůstala v rukou křižáků asi jedenáct let od doby, kdy jim Al-Kámil vzdal Jeruzalém. To byl důvod, který vedl k sedmé křížové výpravě vedené Ludvíkem IX. proti Egyptu, tažení, na které se křesťanský Západ připravoval ve spolupráci s papežem Inocencem IV. a francouzským králem Ludvíkem IX., a náboženská rada v Lyonu byla svědkem výzvy k ní v roce 646 AH / 1248 n. l.

Aliance, která se neuskutečnila
Cílem tažení nebylo jen znovudobytí Jeruzaléma nebo útok na Egypt, neboť se jednalo o důležitou vojenskou základnu a klíč k Jeruzalému. Jeho cílem byl také přitažený za vlasy cíl: vytvořit křesťansko-pohanské spojenectví mezi křižáky a Mongoly, které by na jedné straně zničilo ajjúbovský stát v Egyptě a Levantě a na straně druhé obklíčilo a obklíčilo islámský svět z východu a západu.
Papežský plán byl založen na křížových výpravách, které by zaútočily na arabský region z břehů Středozemního moře a zahájily svůj vojenský program obsazením Damietty, tehdy nejdůležitějšího přístavu ve východní části Středomoří. Zároveň by mongolské síly postupovaly z východu a zahájily útok na islámský region. Barbarským mongolským silám se podařilo napadnout východní stranu islámského světa.
Papež Inocenc IV. vyslal k Mongolům dvě poselství, aby tohoto cíle dosáhl, ale ta se nepovedla. Velký mongolský chán měl jiné plány. Poslal papeži zprávu, v níž ho požádal, aby uznal jeho svrchovanost a prohlásil svou podřízenost jemu i evropským králům. Dokonce ho požádal, aby k jeho dvoru přivedl všechny evropské krále, aby mu vzdali hold, a považoval ho za velkého chána Tatarů a pána celého světa.
Neúspěch projektu křižácko-mongolské aliance nic nezměnil. Křížová výprava vyplula na podzim roku 646 AH / 1248 n. l. z francouzského přístavu Marseille na ostrov Kypr a po určitou dobu tam zůstala. Odtud pak vyplula na jaře následujícího roku, 647 AH / 1249 n. l., a po dobré přípravě se plavila směrem k egyptskému pobřeží. Počet jejích mužů dosáhl asi padesáti tisíc vojáků, v jejichž čele stáli bratři francouzského krále: Karel z Anjou a Robert z Artaudu.

Příprava a vybavení
Al-Salih Ayyub se o tomto tažení dozvěděl, když byl v Levantě. Slyšel o křižáckých silách shromažďujících se na Kypru a o jejich přípravách na invazi a dobytí Egypta. Navzdory nemoci se vrátil do Egypta a začal si zařizovat vojenské záležitosti.
Když se Al-Salih Ayyub dozvěděl, že město Damietta bude preferovanou trasou křižáků pro invazi do Egypta, utábořil se se svými armádami jižně od něj ve městě „Ashmoum Tanah“, které se dnes v severním Egyptě nazývá „Ashmoun al-Ruman“. Nařídil opevnit město a vyslal k němu armádu vedenou princem Fakhr al-Din Yusufem s rozkazem, aby se utábořil na jeho západním pobřeží, aby zabránil nepříteli v vylodění na břehu. Utábořil se tam naproti městu a mezi ním a ním byl Nil.
Křižácká flotila dosáhla egyptských vod u Damietty 20. safaru roku 647 AH / června 1249 n. l. Následujícího dne křižáci vylodili na západním břehu Nilu. Mezi nimi a muslimy vypukly potyčky, po nichž se princ Fahr al-Din a jeho síly pověřené ochranou města stáhly do sultánova tábora v Ašmúm Tana.
Když obyvatelé Damietty viděli, jak posádka ustupuje, uprchli ve strachu a panice a nechali most, který spojoval západní břeh s Damiettou, stát. Křižáci ho překročili a snadno obsadili město. Damietta tak padla do rukou vojsk sedmé křížové výpravy bez boje.
Al-Salih Ayyub přijal zprávu o pádu Damietty se směsicí bolesti a hněvu. Nařídil převelení několika prchajících rytířů a pokáral prince Fakhr al-Dína za jeho nedbalost a slabost. Byl nucen přesunout svůj tábor do města Mansúra. Válečné lodě byly rozmístěny na Nilu směrem k městu a do města se hrnuly skupiny mudžahedínů, kteří uprchli z Levanty a islámského Maghrebu.
Vše se omezovalo na nájezdy muslimských fedayeenů na křižácký tábor a únosy každého, koho se jim dostal do rukou. Vymýšleli si metody, které vzbuzovaly úžas a obdiv. Jedním z takových příkladů byl muslimský mudžahed, který vydlabal zelený meloun, strčil do něj hlavu a pak se ponořil do vody, dokud se nepřiblížil k křižáckému táboru. Někteří bojovníci si mysleli, že je to meloun plovoucí ve vodě, ale když si pro něj šel, muslimští fedayeenové ho chytili a přivedli jako vězně. Průvody křižáckých zajatců se v ulicích Káhiry znásobovaly způsobem, který zvyšoval nadšení lidí a pozvedal morálku bojovníků do nebeských výšin.
Egyptské námořnictvo mezitím obléhalo expediční síly a přerušilo jim zásobovací cesty v Damiettě. Tato situace trvala šest měsíců po příjezdu expedice, kdy Ludvík IX. čekal v Damiettě na příjezd svého bratra, hraběte de Poitiers. Když dorazil, král uspořádal válečnou radu, aby vypracoval plán útoku, a rozhodli se pochodovat směrem ke Káhiře. Jejich síly opustily Damiettu v sobotu 12. šaabu roku 647 hidžry / 20. listopadu 1249 n. l. a jejich lodě pluly po jejich boku na rameni Nilu. V Damiettě zůstala křižácká posádka.

Smrt krále Al-Sáliha
Zatímco křižácké tažení bylo v plném proudu, král As-Sálih Ajjúb zemřel v noci patnáctého šábanu roku 647 AH / 22. listopadu 1249 n. l. Jeho manželka Šadžarat al-Durr převzala státní záležitosti poté, co zprávu o jeho smrti utajila, protože se obávala rozkolu mezi muslimy. Zároveň poslala zprávu svému nevlastnímu synovi a následníkovi trůnu Turanovi Šáhovi, v níž ho naléhala, aby opustil Hisn Kaifu poblíž iráckých hranic a co nejrychleji se vrátil do Egypta, aby nastoupil na trůn a stal se nástupcem svého otce.
Zpráva o smrti krále As-Sáliha Ajjúba prosákla ke křižákům, a tak se začali přesouvat. Opustili Damiettu a pochodovali na jih podél východního břehu Nilu k rameni Damietty. Jejich lodě pluly po Nilu vedle nich, dokud nedorazili k Ašmumskému moři neboli kanálu, dnes známému jako „Malé moře“. Po jejich pravici se nacházelo rameno Nilu a před nimi Ašmumský kanál, který je odděloval od muslimských táborů ležících poblíž města Mansúra.
Aby křižáci mohli pokračovat v pochodu, museli překročit rameno Damietty neboli Ašmumský kanál. Ludvík IX. si vybral kanál a s pomocí několika zrádců ho překročil. Muslimové nevěděli, že křižáci zaútočili na jejich tábor. Mezi egyptskými vojáky se rozšířila panika a křižáci v čele s Robertem Artoisem zaútočili na jednu z bran Mansúry. Podařilo se jim vstoupit do města a začali zabíjet Egypťany napravo i nalevo, dokud jejich předvoj nedosáhl bran samotného sultánova paláce. Rozptýlili se v uličkách města, kde po nich lidé začali házet kameny, cihly a šípy.
Zatímco se nacházeli v tomto stavu a domnívali se, že vítězství je v jejich rukou, že je to realita a ne iluze, a jejich duše byly tímto úspěchem a triumfem uklidněny, zaútočili bahríjští mamlúkové pod vedením „Baybarse al-Bunduqdariho“ na křižáky, kteří byli v extázi a aroganci, 4. Dhul-qi’dy 647 AH / 8. února 1250 n. l. Jejich vítězství se změnilo v porážku a mamlúkové je hojně zabíjeli, dokud je téměř nevyhladili, včetně samotného hraběte Artoise.
Den po bitvě u Mansúry uspořádal princ Faris al-Din Aktai, vrchní velitel egyptské armády, válečnou radu, na které ukázal svým důstojníkům kabát hraběte Artoise v domnění, že patří králi. Oznámil, že králova smrt vyžaduje okamžitý útok na křižáky, a odůvodnil to slovy: „Lid bez krále je tělo bez hlavy a nehrozí mu žádné nebezpečí.“ Proto oznámil, že bez váhání zaútočí na křižáckou armádu.
Za úsvitu v pátek 8. Dhu al-Qi'dah 647 AH / 11. února 1250 n. l. zahájila egyptská armáda útok na franský tábor, ale král Ludvík si po těžkých ztrátách dokázal udržet své pozice. Tím skončila druhá bitva u Mansúry. Po této bitvě si křižáci uvědomili, že nemohou zůstat na svých pozicích a že se musí stáhnout do Damietty, než bude příliš pozdě.
Turan Šáh a jeho plán
Po této bitvě neuplynulo mnoho dní a 23. Dhul-Kídy roku 647 AH / 27. února 1250 n. l. dorazil Turan Šáh. Převzal velení nad armádou a začal připravovat plán, jak donutit krále Ludvíka IX. ke kapitulaci odříznutím francouzské ústupové linie. Nařídil, aby několik rozebraných lodí bylo přepraveno na velbloudech a vyloženo za křižáckými liniemi v Nilu.
Díky tomu mohly egyptské flotily napadnout křižácké lodě naložené zásobami a potravinami, zmocnit se jich a zajmout ty, kteří byli na palubě. To vedlo ke zhoršení situace Francouzů, v jejich táboře vypukl hladomor a mezi vojáky se šířily nemoci a epidemie. Ludvík IX. poté požádal o příměří a kapitulaci Damietty výměnou za to, že křižáci dobyjí Jeruzalém a některé pobřežní země Levanty. Egypťané to odmítli a trvali na pokračování džihádu.
Křižáci neměli jinou možnost než se pod rouškou tmy stáhnout do Damietty. Král nařídil odstranit most přes Ašmumský kanál, ale byli uspěchaní a zapomněli most proříznout. Egypťané ho okamžitě překročili ve středu 3. muharramu roku 648 AH / dubna 1250 n. l. Pronásledovali křižáky a pronásledovali je až do Faraskuru, obléhali je ze všech stran a útočili na ně jako blesk. Zabili jich více než deset tisíc a zajali desítky tisíc. Mezi vězni byl i sám král Ludvík IX., který byl zajat ve vesnici „Minya Abdullah“ severně od města Mansúra. Byl převezen do domu soudce Fakhr al-Dina ibn Luqmana, kde zůstal vězněm. Králi Ludvíkovi IX. byly uloženy tvrdé podmínky, aby se vykoupil ze zajetí, včetně toho, že se vykoupí osmi sty tisíci zlatých dinárů, z nichž polovinu zaplatí okamžitě a druhou polovinu v budoucnu jako náhradu za škody, které Egyptu způsobil. Turan Šáh měl držet křižácké zajatce do… Zbývající část výkupného byla zaplacena, spolu s propuštěním muslimských vězňů, kapitulací Damietty muslimům, desetiletým příměřím mezi oběma stranami a závazkem, že se již do Egypta nevrátí. Polovina výkupného byla s obtížemi vybrána a král Ludvík IX. byl propuštěn a bylo mu dovoleno opustit Egypt. Odcestoval do Akkonu a poté se vrátil do své země.

Křižácký historik Matthew Paris vyjadřuje rozsah bolesti, kterou křižáci pociťovali po porážce v Egyptě, slovy: „Celá křesťanská armáda byla v Egyptě roztrhána na kusy, bohužel! Skládala se z francouzských šlechticů, rytířů johanitů, Germánů z řádu Panny Marie a rytířů z řádu sv. Lazara.“

Sedmá křížová výprava byla poslední velkou křížovou výpravou proti Egyptu a křižáci nikdy nedokázali dobýt Jeruzalém. Toto vítězství vydláždilo cestu bahríjským mamlúkům, kteří křížové výpravě statečně odolávali, k založení jejich státu na troskách ajjúbovského státu v Egyptě. Sotva měsíc po tomto vítězství mamlúkové zabili Turan Šáha a dosadili Šadžár al-Durr na egyptskou sultánku. To znamenalo úsvit éry mamlúckých sultánů v Egyptě a Levantě.

Proč jsme byli skvělí

Kniha (Nezapomenutelné státy) z kapitoly o Ajjúbovském státě, kterou napsal Tamer Badr