Historie se s námi neustále opakuje a bohužel jsme národ, který historii nečte, aby z ní měl prospěch, a nakonec se dopouštíme stejných chyb jako ti, kteří přišli před námi. Ti, kdo si minulost nepamatují, jsou odsouzeni ji opakovat a my bohužel opakujeme chyby minulosti a spojujeme se s našimi nepřáteli, abychom se navzájem zničili.
Toto je příběh pádu Sevilly, který je opakujícím se příkladem pádu ostatních andaluských měst a bohužel je to opakující se příklad naší současné reality.
Pád Córdoby, největší bašty islámu v Andalusii, v roce 633 AH / 1236 n. l., byl začátkem konce úplného kolapsu Andalusie. Obyvatelé Sevilly si po pádu Almohadů uvědomili, že potřebují vnější ochranu, protože se nedokázali spoléhat sami na sebe. Vyjádřili svou věrnost princi Abu Zakariyovi al-Hafsimu, princi Hafsidů v Tunisku, který po pádu Almohadů zazářil. Muži vyslaní hafsidským princem do Sevilly však s lidem zacházeli špatně a projevovali korupci, takže obyvatelé Sevilly byli nuceni je vyhnat a začali se spoléhat sami na sebe. Zrušili ponižující smlouvu, která byla uzavřena mezi nimi a křesťanským kastilským králem Ferdinandem III., a zabili Ibn al-Džadda, autora projektu výše zmíněné smlouvy a zastánce politiky ponižování křesťanů. To bylo pro Sevillu předzvěstí začátku konce, ale ztratila vnější islámskou podporu a porušením smlouvy vyhlásila válku Kastilii, do které její okolnosti nebyly zralé. Rok 644 AH / 1246 n. l. byl svědkem začátku křesťanského hnutí proti Seville. Křižáci v tomto roce dobyli posádku Sevilly s pomocí Ibn al-Ahmara, krále Granady, v souladu se smlouvou s Ferdinandem, podle níž Ferdinand postoupil Argonu a prodal al-Hajjar, pevnost Džabir, a pozemky Frantiry. Uznal svou poslušnost kastilskému králi a zavázal se mu platit roční poplatek ve výši 150 000 maravedis, španělské měny, a pomáhat mu ve válkách proti muslimským nepřátelům!!! V následujícím roce, 645 AH / 1247 n. l., křesťanské armády znovu postoupily k Sevile a díky zásahu Ibn al-Ahmara se jim podařilo dobýt desítky islámských měst. Sevilla byla obléhána a obklopena ze všech stran křesťanskými prapory a praporem vedeným muslimem Ibn al-Ahmarem, kteří se podíleli na vysídlování jejích obyvatel a potlačování volání k islámu. Možná, že přítomnost islámského bojového praporu, který obléhaní muslimové viděli, byla nejtěžší ranou, kterou utrpěly plačící oči a srdce statečných sevillských obyvatel!! Ctihodní obyvatelé Sevilly vytrvali asi rok a odrazili křesťanské obléhání podporované Ibn al-Ahmarem. Podařilo se jim křesťany několikrát přepadnout a několikrát je porazit. Během obléhání se pokoušeli vyhledat pomoc v Maroku, ale bezvýsledně. Mezitím pomoc pokračovala ke křesťanům, až se jim podařilo zabránit dodávkám k muslimům obléhaným v Seville. Zásoby potravin došly a do vyčerpaného města se začal vkrádat přízrak hladu!! A byla to Boží vůle a muslimové ze Sevilly opustili své město podle podmínek smlouvy v roce 647 AH / 1248 n. l. Odešli a uprchli do dalších islámských španělských měst, která brzy padla!!
Z knihy „Nezapomenutelné země“ od majora Tamera Badra