2. února 2014
Al-Nasir Salah al-Din al-Ayyubi
Je to král Al-Násir Abu Al-Muzaffar Yusuf bin Ayyub bin Shadhi bin Marwan, zakladatel dynastie Ayyubů v Egyptě a Levantě. Je to ušlechtilý rytíř, statečný hrdina a jeden z nejlepších vůdců, jaké lidstvo zná. Jeho morálku dosvědčili jeho nepřátelé z řad křižáků ještě před jeho přáteli a životopisci. Je jedinečným příkladem obrovské osobnosti stvořené islámem. Je to hrdina Saladin Al-Ayyubi, osvoboditel Jeruzaléma od křižáků a hrdina bitvy u Hattínu.
Jeho výchova
Saladin se narodil v Tikrítu v roce 532 AH / 1138 n. l. v kurdské rodině. Jeho otec byl guvernérem citadely v Tikrítu jménem Behrúza a jeho strýc Asad ad-Din Shirkuh byl jedním z velkých velitelů v armádě Núr ad-Dína Zengída, vládce Mosulu. Kupodivu se narození Saladina Júsufa ibn Najma ad-Dína Ajjúba ibn Šadhího shodovalo s tím, že jeho otec byl nucen opustit Tikrít, což jeho otce přimělo k neštěstí. Jeden z přítomných mu řekl: „Jak víš, že se z tohoto novorozence stane velký a slavný král?!“
Najm al-Din Ayyub se s rodinou přestěhoval z Tikrítu do Mosulu a zůstal u Imáda al-Dína Zengího, který ho ctil. Dítě, Saladin, vyrůstal v požehnané výchově, kde byl vychován k cti, byl vychován k rytířství, cvičil se ve zbraních a vyrůstal v lásce k džihádu. Četl svatý Korán, naučil se nazpaměť vznešené hadísy a naučil se, co mohl, z arabštiny.
Salah al-Din, ministr v Egyptě
Před příchodem Saladina byl Egypt sídlem fátimovského chalífátu. V té době byl Egypt obětí vnitřních povstání mezi různými sektami, od tureckých mameluků přes súdánské až po marocké. Situace byla nestabilní kvůli nepokojům způsobeným střídáním velkého počtu fátimovských chalífů v krátkých obdobích, jejichž rozhodnutí kontrolovala řada ministrů. Křižáci po Egyptě prahli. Když velitel Núr ad-Dín Mahmúd viděl tyto neshody a uvědomil si, že křižácký král Jeruzaléma touží po obsazení Egypta, vyslal Núr ad-Dín Mahmúd z Damašku do Egypta armádu pod velením Asada ad-Dína Širkúha, kterému pomáhal jeho synovec Saladin. Když se křižáci dozvěděli o příchodu Asada ad-Dína Širkúha, opustili Egypt a do něj vstoupil Asad ad-Dín. Saladin ho poté nahradil jako ministr.
Sobečtí a ambiciózní lidé píchali spiknutí, ale Saladin je překonal, stejně jako překonal vnější vzpoury. Saladin byl svědkem vzniku batinijy v Egyptě, a tak založil dvě hlavní školy, školu nasirijy a školu kamilijy, aby obrátil lidi k sunnitskému myšlenkovému směru a připravil tak cestu pro změnu, po které toužil, dokud Saladin nezískal plnou kontrolu nad Egyptem. Po smrti fátimovského chalífy al-Ádída v roce 566 AH / 1171 n. l. Saladin naléhal na učence, aby prohlásili al-Mustadího al-Abbásího chalífou, aby se za něj v pátek modlili a z kazatelen pronášeli kázání jeho jménem. Tím fátimovský chalífát v Egyptě skončil a Saladin vládl Egyptu jako zástupce Núr al-Dína, který nakonec uznal abbásovský chalífát. Egypt se opět vrátil do islámského chalífátu a Saladin se stal pánem Egypta, aniž by do něj někdo jiný mohl mluvit.
Založení státu
Núr ad-Dín Mahmúd byl stále naživu a Saladin se obával, že s ním Núr ad-Dín bude bojovat, a tak uvažoval o hledání jiného místa, kde by si mohl založit stát. Saladin začal brzy vysílat některé ze svých doprovodů, aby prošetřili situaci v Núbii, Jemenu a Barkě.
Núr ad-Dín Mahmúd zemřel v roce šavval 569 AH / 1174 n. l. a situace se pro Saladina začala uklidňovat, a tak začal pracovat na sjednocení Egypta a Levanty. Saladin se po Núr ad-Dínově smrti vydal do Levanty. Pochodoval do Damašku a podařilo se mu potlačit povstání, která v Levantě vypukla, způsobená touhou zmocnit se Núr ad-Dínova království. Zůstal tam téměř dva roky, aby obnovil stabilitu vlády, anektoval Damašek, poté se zmocnil Homs a nakonec Aleppa. Saladin se tak stal sultánem Egypta a Levanty. Poté se vrátil do Egypta a zahájil vnitřní reformy, zejména v Káhiře a Alexandrii. Saladinova autorita se rozšířila po celé zemi a sahala od Núbie na jihu a Kyrenaiky na západě až po území Arménů na severu a Džazíru a Mosul na východě.
Saladin a džihád
Saladin, kéž se nad ním Bůh smiluj, byl naplněn láskou k džihádu a vášnivě pro něj žil. Ovládla celou jeho bytost, natolik, že imám al-Dhahabi o něm v Al-Seer řekl: „Měl vášeň pro nastolení džihádu a likvidaci nepřátel, o jakých nikdo na světě nikdy neslyšel.“
Z tohoto důvodu, kéž se nad ním Bůh smiluj, opustil svou rodinu, své děti a svou zemi. Neměl žádnou náklonnost kromě něj a žádnou lásku kromě jeho mužů. Soudce Bahá' al-Dín říká: „Když se k němu chtěl muž přiblížit, naléhal na něj, aby bojoval v džihádu. Pokud by přísahal, že po odchodu do džihádu neutratil ani dinár ani dirham, s výjimkou džihádu nebo zásob, jeho přísaha by byla pravdivá a dodržitelná.“
Každý člověk má nějaké starosti a starosti člověka jsou úměrné jeho starostem. Je to, jako by Ibn al-Kájim, kéž se nad ním Bůh smiluj, popisoval Saláha al-Dína, když řekl: „Blaženosti se nedosáhne blažeností. Radost a potěšení jsou určeny snášením hrůz a útrap. Není radosti pro toho, kdo nemá starosti, žádné potěšení pro toho, kdo nemá trpělivost, žádná blaženost pro toho, kdo nemá trápení, a žádný odpočinek pro toho, kdo nemá únavu.“
Saladinův celý život byl tedy bojem. Vracel se z jednoho dobytí k druhému, z jedné bitvy do druhé. Ibn al-Athirův životopis v knize „Al-Kamil fi al-Tarikh“ zabral více než 220 stran, všechny byly plné boje. Bitva u Hattínu byla jednou z jeho bitev, která byla napsána světelnými pery na zlatých stránkách a vepsala se do dějin jako svědek všech významů boje a oběti.
Válka s křižáky
Zatímco Saladin rozšiřoval svůj vliv v Levantě, často nechával křižáky na pokoji a odkládal konfrontaci s nimi, i když si byl často vědom její nevyhnutelnosti. Pokud však ke konfrontaci došlo, obvykle z ní vyšel vítězně. Výjimkou byla bitva u Montgisardu v roce 573 AH / 25. listopadu 1177 n. l. Křižáci nekladli žádný odpor a Saladin udělal chybu, když nechal svá vojska rozprchnout se a pronásledovat kořist. Síla Baldwina VI., jeruzalémského krále, Raynalda a templářských rytířů ho napadla a porazila. Saladin se však vrátil a zaútočil na franské státy ze západu, přičemž Baldwina porazil v bitvě u Marj Ayun v roce 575 AH / 1179 n. l. a znovu v následujícím roce v bitvě u Jakubova zálivu. Mezi křižáky a Saladinem bylo poté v roce 576 AH / 1180 n. l. uzavřeno příměří.
Křižácké nájezdy se však vrátily, což přimělo Saladina k reakci. Raynald svou flotilou v Rudém moři obtěžoval obchod a muslimské poutníky. Saladin postavil flotilu 30 lodí, aby v roce 577 AH / 1182 n. l. zaútočil na Bejrút. Raynald poté pohrozil útokem na Mekku a Medinu. Saladin dvakrát v letech 1183 n. l. a 1184 n. l. obléhal pevnost Karak, Raynaldovu baštu. Raynald reagoval útokem na muslimské poutní karavany v roce 581 AH / 1185 n. l.
Dobytí Jeruzaléma
V roce 583 AH / 1187 n. l. padla většina měst a pevností Jeruzalémského království do rukou Saladina. Saladinova vojska poté porazila křižácké síly v bitvě u Hattínu 24. 583 AH / 4. července 1187 n. l. Po bitvě Saladinova vojska a vojska jeho bratra, krále al-Ádila, rychle obsadila téměř všechna pobřežní města jižně od Tripolisu: Akr, Bejrút, Sidon, Jaffu, Cesareu a Aškelon. Komunikace latinského Jeruzalémského království s Evropou byla přerušena a v druhé polovině září 1187 n. l. Saladinova vojska obléhala Jeruzalém. Jeho malá posádka ho nedokázala ubránit tlaku 60 000 mužů. Po šesti dnech se vzdala. 27. rádžebu roku 583 po hidžře / 12. října 1187 n. l. byly brány otevřeny a nad Jeruzalémem byl vztyčen žlutý prapor sultána Saladina.
Saladin se k Jeruzalému a jeho obyvatelům choval mnohem shovívavěji a mírněji, než se k nim chovali křižáčští útočníci, když téměř o století dříve vyrvali město z egyptské nadvlády. Nedošlo k žádným případům vražd, rabování ani ničení kostelů. Pád Jeruzalémského království přiměl Řím k zahájení příprav na třetí křížovou výpravu za znovudobytí Jeruzaléma, ale ta selhala.
Richard Lví srdce a třetí křížová výprava
Dobytí Jeruzaléma podnítilo třetí křížovou výpravu, financovanou v Anglii a částech Francie zvláštní daní známou na Západě jako Saladinova daň. Kampaň vedli tři z tehdejších nejmocnějších evropských králů: Richard Lví srdce, anglický král; Filip Augustus, francouzský král; a Fridrich Barbarossa, německý král a císař Svaté říše římské. Ten druhý však během cesty zemřel a další dva se připojili k obléhání Akka, které padlo v roce 587 AH / 1191 n. l. Bylo popraveno tři tisíce muslimských vězňů, včetně žen a dětí. 7. září 1191 se Saladinova vojska střetla s křižáckými vojsky vedenými Richardem v bitvě u Arsufu, v níž byl Saladin poražen. Křižáci však nebyli schopni vpadnout do vnitrozemí a zůstali na pobřeží. Všechny jejich pokusy o dobytí Jeruzaléma selhaly. V roce 587 AH / 1192 n. l. Richard podepsal se Saladinem Ramlskou smlouvu, podle níž obnovil křižácké Jeruzalémské království na pobřežním pásu mezi Jaffou a Tyrem. Jeruzalém byl také otevřen poutníkům. Křesťanům.
Vztah mezi Saladinem a Richardem byl navzdory jejich vojenské rivalitě příkladem rytířství a vzájemné úcty. Když Richard onemocněl horečkou, Saladin mu poslal svého osobního lékaře a také čerstvé ovoce a led na ochlazení nápojů. Když Richard u Arsufu ztratil koně, Saladin mu poslal dva.
Je známo, že Saladin a Richard se nikdy nesetkali osobně a že komunikace mezi nimi probíhala písemně nebo prostřednictvím poslů.
Jeho smrt
Saladinovi bylo v roce 589 AH / 1193 n. l. padesát sedm let, ale vyčerpání a únava, které zažil během konfrontace s křižáky, oslabily jeho zdraví. Zůstal v Jeruzalémě, dokud se nedozvěděl o odchodu Richarda Lvího Srdce. Poté se začal věnovat organizaci administrativních záležitostí palestinské oblasti, ale práce ho tlačila k pochodu na Damašek. Zároveň administrativní problémy a hromadění organizačních úkolů, které nashromáždil během čtyř let strávených bojem, vyžadovaly odložení jeho návštěvy Egypta a vykonání poutě hadždž a vyžadovaly od něj velké úsilí, aby kompenzoval zkázu způsobenou válkami. Volný čas trávil diskuzemi s učenci o náboženských záležitostech a někdy chodil na lov. Každý, kdo ho koncem zimy viděl, si však uvědomil, že se jeho zdraví zhroutilo. Začal si stěžovat na únavu a zapomnětlivost a již nebyl schopen přijímat lidi.
16. safaru roku 589 AH / 21. února 1193 n. l. ho zasáhla žlučová horečka, která trvala dvanáct dní. Příznaky nemoci snášel s statečností a klidem, protože věděl, že konec se blíží. 24. safaru / 1. března upadl do kómatu. Po ranní modlitbě ve středu 27. safaru / 4. března, když šejk Abu Džafar, imám třídy, před ním recitoval Korán, dokud nedošel k verši: {On je Alláh, kromě něhož není boha, znalec neviditelného i viditelného}, Saladin otevřel oči a usmál se, jeho tvář se rozzářila a slyšel ho říkat: „Pravda…“ Pak se vydal ke svému Pánu do damašské citadely. Soudce al-Fádil a soudce-historik Ibn Šadád se pustili do jeho příprav, damašský kazatel ho omyl, lidé se shromáždili v citadele, pomodlili se nad ním a byl tam pohřben. Zármutek se šířil mezi mladými i starými. Poté jeho syn, král al-Afdal Alí, tři dny truchlil a poslal dopisy svému bratru al-Azízovi Uthmánovi do Egypta, bratru al-Záhirovi Gházímu do Aleppa a strýci al-Ádilovi do al-Karaku, kteří se obřadu zúčastnili. Poté byl jeho majetek odhadnut na jeden dinár a třicet šest dirhamů. Nezanechal žádné další peníze, fixní ani movité, protože většinu svého bohatství utratil za charitu.
Ačkoli stát, který Saladin založil, po jeho smrti dlouho nevydržel, je v islámském povědomí považován za osvoboditele Jeruzaléma a jeho postava inspirovala eposy, poezii a dokonce i národní vzdělávací osnovy arabských zemí. O jeho životě byly napsány desítky knih a adaptovány byly divadelní hry, dramatická díla a další díla. Saladin je dodnes uváděn jako příklad ideálního muslimského vůdce, který rozhodně čelil svým nepřátelům, aby osvobodil muslimské země, aniž by slevil z rytířství a ušlechtilých mravů.
Z knihy Nezapomenutelní vůdci od majora Tamera Badra
Je to král Al-Násir Abu Al-Muzaffar Yusuf bin Ayyub bin Shadhi bin Marwan, zakladatel dynastie Ayyubů v Egyptě a Levantě. Je to ušlechtilý rytíř, statečný hrdina a jeden z nejlepších vůdců, jaké lidstvo zná. Jeho morálku dosvědčili jeho nepřátelé z řad křižáků ještě před jeho přáteli a životopisci. Je jedinečným příkladem obrovské osobnosti stvořené islámem. Je to hrdina Saladin Al-Ayyubi, osvoboditel Jeruzaléma od křižáků a hrdina bitvy u Hattínu.
Jeho výchova
Saladin se narodil v Tikrítu v roce 532 AH / 1138 n. l. v kurdské rodině. Jeho otec byl guvernérem citadely v Tikrítu jménem Behrúza a jeho strýc Asad ad-Din Shirkuh byl jedním z velkých velitelů v armádě Núr ad-Dína Zengída, vládce Mosulu. Kupodivu se narození Saladina Júsufa ibn Najma ad-Dína Ajjúba ibn Šadhího shodovalo s tím, že jeho otec byl nucen opustit Tikrít, což jeho otce přimělo k neštěstí. Jeden z přítomných mu řekl: „Jak víš, že se z tohoto novorozence stane velký a slavný král?!“
Najm al-Din Ayyub se s rodinou přestěhoval z Tikrítu do Mosulu a zůstal u Imáda al-Dína Zengího, který ho ctil. Dítě, Saladin, vyrůstal v požehnané výchově, kde byl vychován k cti, byl vychován k rytířství, cvičil se ve zbraních a vyrůstal v lásce k džihádu. Četl svatý Korán, naučil se nazpaměť vznešené hadísy a naučil se, co mohl, z arabštiny.
Salah al-Din, ministr v Egyptě
Před příchodem Saladina byl Egypt sídlem fátimovského chalífátu. V té době byl Egypt obětí vnitřních povstání mezi různými sektami, od tureckých mameluků přes súdánské až po marocké. Situace byla nestabilní kvůli nepokojům způsobeným střídáním velkého počtu fátimovských chalífů v krátkých obdobích, jejichž rozhodnutí kontrolovala řada ministrů. Křižáci po Egyptě prahli. Když velitel Núr ad-Dín Mahmúd viděl tyto neshody a uvědomil si, že křižácký král Jeruzaléma touží po obsazení Egypta, vyslal Núr ad-Dín Mahmúd z Damašku do Egypta armádu pod velením Asada ad-Dína Širkúha, kterému pomáhal jeho synovec Saladin. Když se křižáci dozvěděli o příchodu Asada ad-Dína Širkúha, opustili Egypt a do něj vstoupil Asad ad-Dín. Saladin ho poté nahradil jako ministr.
Sobečtí a ambiciózní lidé píchali spiknutí, ale Saladin je překonal, stejně jako překonal vnější vzpoury. Saladin byl svědkem vzniku batinijy v Egyptě, a tak založil dvě hlavní školy, školu nasirijy a školu kamilijy, aby obrátil lidi k sunnitskému myšlenkovému směru a připravil tak cestu pro změnu, po které toužil, dokud Saladin nezískal plnou kontrolu nad Egyptem. Po smrti fátimovského chalífy al-Ádída v roce 566 AH / 1171 n. l. Saladin naléhal na učence, aby prohlásili al-Mustadího al-Abbásího chalífou, aby se za něj v pátek modlili a z kazatelen pronášeli kázání jeho jménem. Tím fátimovský chalífát v Egyptě skončil a Saladin vládl Egyptu jako zástupce Núr al-Dína, který nakonec uznal abbásovský chalífát. Egypt se opět vrátil do islámského chalífátu a Saladin se stal pánem Egypta, aniž by do něj někdo jiný mohl mluvit.
Založení státu
Núr ad-Dín Mahmúd byl stále naživu a Saladin se obával, že s ním Núr ad-Dín bude bojovat, a tak uvažoval o hledání jiného místa, kde by si mohl založit stát. Saladin začal brzy vysílat některé ze svých doprovodů, aby prošetřili situaci v Núbii, Jemenu a Barkě.
Núr ad-Dín Mahmúd zemřel v roce šavval 569 AH / 1174 n. l. a situace se pro Saladina začala uklidňovat, a tak začal pracovat na sjednocení Egypta a Levanty. Saladin se po Núr ad-Dínově smrti vydal do Levanty. Pochodoval do Damašku a podařilo se mu potlačit povstání, která v Levantě vypukla, způsobená touhou zmocnit se Núr ad-Dínova království. Zůstal tam téměř dva roky, aby obnovil stabilitu vlády, anektoval Damašek, poté se zmocnil Homs a nakonec Aleppa. Saladin se tak stal sultánem Egypta a Levanty. Poté se vrátil do Egypta a zahájil vnitřní reformy, zejména v Káhiře a Alexandrii. Saladinova autorita se rozšířila po celé zemi a sahala od Núbie na jihu a Kyrenaiky na západě až po území Arménů na severu a Džazíru a Mosul na východě.
Saladin a džihád
Saladin, kéž se nad ním Bůh smiluj, byl naplněn láskou k džihádu a vášnivě pro něj žil. Ovládla celou jeho bytost, natolik, že imám al-Dhahabi o něm v Al-Seer řekl: „Měl vášeň pro nastolení džihádu a likvidaci nepřátel, o jakých nikdo na světě nikdy neslyšel.“
Z tohoto důvodu, kéž se nad ním Bůh smiluj, opustil svou rodinu, své děti a svou zemi. Neměl žádnou náklonnost kromě něj a žádnou lásku kromě jeho mužů. Soudce Bahá' al-Dín říká: „Když se k němu chtěl muž přiblížit, naléhal na něj, aby bojoval v džihádu. Pokud by přísahal, že po odchodu do džihádu neutratil ani dinár ani dirham, s výjimkou džihádu nebo zásob, jeho přísaha by byla pravdivá a dodržitelná.“
Každý člověk má nějaké starosti a starosti člověka jsou úměrné jeho starostem. Je to, jako by Ibn al-Kájim, kéž se nad ním Bůh smiluj, popisoval Saláha al-Dína, když řekl: „Blaženosti se nedosáhne blažeností. Radost a potěšení jsou určeny snášením hrůz a útrap. Není radosti pro toho, kdo nemá starosti, žádné potěšení pro toho, kdo nemá trpělivost, žádná blaženost pro toho, kdo nemá trápení, a žádný odpočinek pro toho, kdo nemá únavu.“
Saladinův celý život byl tedy bojem. Vracel se z jednoho dobytí k druhému, z jedné bitvy do druhé. Ibn al-Athirův životopis v knize „Al-Kamil fi al-Tarikh“ zabral více než 220 stran, všechny byly plné boje. Bitva u Hattínu byla jednou z jeho bitev, která byla napsána světelnými pery na zlatých stránkách a vepsala se do dějin jako svědek všech významů boje a oběti.
Válka s křižáky
Zatímco Saladin rozšiřoval svůj vliv v Levantě, často nechával křižáky na pokoji a odkládal konfrontaci s nimi, i když si byl často vědom její nevyhnutelnosti. Pokud však ke konfrontaci došlo, obvykle z ní vyšel vítězně. Výjimkou byla bitva u Montgisardu v roce 573 AH / 25. listopadu 1177 n. l. Křižáci nekladli žádný odpor a Saladin udělal chybu, když nechal svá vojska rozprchnout se a pronásledovat kořist. Síla Baldwina VI., jeruzalémského krále, Raynalda a templářských rytířů ho napadla a porazila. Saladin se však vrátil a zaútočil na franské státy ze západu, přičemž Baldwina porazil v bitvě u Marj Ayun v roce 575 AH / 1179 n. l. a znovu v následujícím roce v bitvě u Jakubova zálivu. Mezi křižáky a Saladinem bylo poté v roce 576 AH / 1180 n. l. uzavřeno příměří.
Křižácké nájezdy se však vrátily, což přimělo Saladina k reakci. Raynald svou flotilou v Rudém moři obtěžoval obchod a muslimské poutníky. Saladin postavil flotilu 30 lodí, aby v roce 577 AH / 1182 n. l. zaútočil na Bejrút. Raynald poté pohrozil útokem na Mekku a Medinu. Saladin dvakrát v letech 1183 n. l. a 1184 n. l. obléhal pevnost Karak, Raynaldovu baštu. Raynald reagoval útokem na muslimské poutní karavany v roce 581 AH / 1185 n. l.
Dobytí Jeruzaléma
V roce 583 AH / 1187 n. l. padla většina měst a pevností Jeruzalémského království do rukou Saladina. Saladinova vojska poté porazila křižácké síly v bitvě u Hattínu 24. 583 AH / 4. července 1187 n. l. Po bitvě Saladinova vojska a vojska jeho bratra, krále al-Ádila, rychle obsadila téměř všechna pobřežní města jižně od Tripolisu: Akr, Bejrút, Sidon, Jaffu, Cesareu a Aškelon. Komunikace latinského Jeruzalémského království s Evropou byla přerušena a v druhé polovině září 1187 n. l. Saladinova vojska obléhala Jeruzalém. Jeho malá posádka ho nedokázala ubránit tlaku 60 000 mužů. Po šesti dnech se vzdala. 27. rádžebu roku 583 po hidžře / 12. října 1187 n. l. byly brány otevřeny a nad Jeruzalémem byl vztyčen žlutý prapor sultána Saladina.
Saladin se k Jeruzalému a jeho obyvatelům choval mnohem shovívavěji a mírněji, než se k nim chovali křižáčští útočníci, když téměř o století dříve vyrvali město z egyptské nadvlády. Nedošlo k žádným případům vražd, rabování ani ničení kostelů. Pád Jeruzalémského království přiměl Řím k zahájení příprav na třetí křížovou výpravu za znovudobytí Jeruzaléma, ale ta selhala.
Richard Lví srdce a třetí křížová výprava
Dobytí Jeruzaléma podnítilo třetí křížovou výpravu, financovanou v Anglii a částech Francie zvláštní daní známou na Západě jako Saladinova daň. Kampaň vedli tři z tehdejších nejmocnějších evropských králů: Richard Lví srdce, anglický král; Filip Augustus, francouzský král; a Fridrich Barbarossa, německý král a císař Svaté říše římské. Ten druhý však během cesty zemřel a další dva se připojili k obléhání Akka, které padlo v roce 587 AH / 1191 n. l. Bylo popraveno tři tisíce muslimských vězňů, včetně žen a dětí. 7. září 1191 se Saladinova vojska střetla s křižáckými vojsky vedenými Richardem v bitvě u Arsufu, v níž byl Saladin poražen. Křižáci však nebyli schopni vpadnout do vnitrozemí a zůstali na pobřeží. Všechny jejich pokusy o dobytí Jeruzaléma selhaly. V roce 587 AH / 1192 n. l. Richard podepsal se Saladinem Ramlskou smlouvu, podle níž obnovil křižácké Jeruzalémské království na pobřežním pásu mezi Jaffou a Tyrem. Jeruzalém byl také otevřen poutníkům. Křesťanům.
Vztah mezi Saladinem a Richardem byl navzdory jejich vojenské rivalitě příkladem rytířství a vzájemné úcty. Když Richard onemocněl horečkou, Saladin mu poslal svého osobního lékaře a také čerstvé ovoce a led na ochlazení nápojů. Když Richard u Arsufu ztratil koně, Saladin mu poslal dva.
Je známo, že Saladin a Richard se nikdy nesetkali osobně a že komunikace mezi nimi probíhala písemně nebo prostřednictvím poslů.
Jeho smrt
Saladinovi bylo v roce 589 AH / 1193 n. l. padesát sedm let, ale vyčerpání a únava, které zažil během konfrontace s křižáky, oslabily jeho zdraví. Zůstal v Jeruzalémě, dokud se nedozvěděl o odchodu Richarda Lvího Srdce. Poté se začal věnovat organizaci administrativních záležitostí palestinské oblasti, ale práce ho tlačila k pochodu na Damašek. Zároveň administrativní problémy a hromadění organizačních úkolů, které nashromáždil během čtyř let strávených bojem, vyžadovaly odložení jeho návštěvy Egypta a vykonání poutě hadždž a vyžadovaly od něj velké úsilí, aby kompenzoval zkázu způsobenou válkami. Volný čas trávil diskuzemi s učenci o náboženských záležitostech a někdy chodil na lov. Každý, kdo ho koncem zimy viděl, si však uvědomil, že se jeho zdraví zhroutilo. Začal si stěžovat na únavu a zapomnětlivost a již nebyl schopen přijímat lidi.
16. safaru roku 589 AH / 21. února 1193 n. l. ho zasáhla žlučová horečka, která trvala dvanáct dní. Příznaky nemoci snášel s statečností a klidem, protože věděl, že konec se blíží. 24. safaru / 1. března upadl do kómatu. Po ranní modlitbě ve středu 27. safaru / 4. března, když šejk Abu Džafar, imám třídy, před ním recitoval Korán, dokud nedošel k verši: {On je Alláh, kromě něhož není boha, znalec neviditelného i viditelného}, Saladin otevřel oči a usmál se, jeho tvář se rozzářila a slyšel ho říkat: „Pravda…“ Pak se vydal ke svému Pánu do damašské citadely. Soudce al-Fádil a soudce-historik Ibn Šadád se pustili do jeho příprav, damašský kazatel ho omyl, lidé se shromáždili v citadele, pomodlili se nad ním a byl tam pohřben. Zármutek se šířil mezi mladými i starými. Poté jeho syn, král al-Afdal Alí, tři dny truchlil a poslal dopisy svému bratru al-Azízovi Uthmánovi do Egypta, bratru al-Záhirovi Gházímu do Aleppa a strýci al-Ádilovi do al-Karaku, kteří se obřadu zúčastnili. Poté byl jeho majetek odhadnut na jeden dinár a třicet šest dirhamů. Nezanechal žádné další peníze, fixní ani movité, protože většinu svého bohatství utratil za charitu.
Ačkoli stát, který Saladin založil, po jeho smrti dlouho nevydržel, je v islámském povědomí považován za osvoboditele Jeruzaléma a jeho postava inspirovala eposy, poezii a dokonce i národní vzdělávací osnovy arabských zemí. O jeho životě byly napsány desítky knih a adaptovány byly divadelní hry, dramatická díla a další díla. Saladin je dodnes uváděn jako příklad ideálního muslimského vůdce, který rozhodně čelil svým nepřátelům, aby osvobodil muslimské země, aniž by slevil z rytířství a ušlechtilých mravů.
Z knihy Nezapomenutelní vůdci od majora Tamera Badra
CS 
AR 
EN 
FR 
ES 
PT 
DE 
IT 
PL 
SV 
NB 
FI 
NL 
DA 
SK 
ET 
LV 
LT 
RU 
BE 
UK 
HU 
BG 
RO 
SR 
HR 
BS 
SQ 
EL 
TR 
HE 
ZH 
JA 
KO 
ID 
MS 
VI 
TL 
TH 
MY 
KM 
HI 
UR 
BN 
FA 
PS 
KK 
UZ 
HY 
KA 
TA 
NE 
SI 
SW 
AM