Mučedník Júsuf Al-Azma
Jmenuje se Youssef Bey bin Ibrahim bin Abdul Rahman Al-Azma. Patří do prominentní damašské rodiny. Byl umučen při střetu s francouzskou armádou, která okupovala Sýrii a Libanon, kde byl ministrem války arabské vlády v Sýrii vedené králem Faisalem I. Byl prvním arabským ministrem války, který bojoval v bitvě a byl v ní umučen.
Jeho výchova
Mučedník Youssef Al-Azmeh se narodil v roce 1301 AH / 1884 n. l. v damašské čtvrti Al-Shaghour do velké a významné rodiny. Když mu bylo 6 let, zemřel mu otec, a tak se o něj staral jeho bratr Aziz.
Al-Azmeh studoval v Damašku na vojenské škole Ruždíje v roce 1893 a poté na vojenské přípravné škole od roku 1897. V roce 1900 přešel na vojenskou školu v Istanbulu. Následující rok nastoupil na Vyšší vojenskou školu (Harbiya Şahane), kterou v roce 1903 absolvoval v hodnosti poručíka. V roce 1905 byl povýšen do hodnosti nadporučíka a poté v roce 1907 do hodnosti kapitána po absolvování místního štábního kurzu v Istanbulu. Koncem roku 1909 byl vyslán na studijní misi do Německa, kde dva roky studoval na Vyšší vojenské štábní škole. Poté se vrátil do Istanbulu a byl jmenován vojenským atašé u Osmanské vysoké komisařské rady v Káhiře.
Al-Azma se v roce 1912 účastnil balkánské války a v roce 1917 byl jmenován asistentem Envera Paši, generálního inspektora Osmanské armády. Ke konci první světové války pracoval jako náčelník štábu Prvního tureckého sboru, který bránil Dardanely až do konce války. Po uzavření příměří zůstal Al-Azma v Turecku, dokud se nedozvěděl o vytvoření arabské vlády v Damašku. Navzdory sňatku s Turkyní, se kterou měl jediné dítě, rezignoval na svou funkci v turecké armádě a vstoupil do arabské armády.
Ministr války
Poté, co se připojil k Fajsalově arabské armádě, byl Al-Azmeh jmenován styčným důstojníkem v Bejrútu, kde poprvé použil šifru v úřadu arabské vlády. Po vyhlášení monarchie byl z Bejrútu převelen a po povýšení do hodnosti brigádního generála jmenován náčelníkem štábu arabských sil. Poté, co bylo 3. května 1920 vytvořeno ministerstvo obrany Hašima al-Atásího, mu bylo přiděleno ministerstvo války, a tak se věnoval jeho organizaci a posilování mladé arabské armády. V Damašku dokonce uspořádal vojenskou přehlídku, aby posílil morálku v armádě i mezi obyvatelstvem, ale osud mu nedopřál čas na dokončení organizace a posílení této armády.
Jeho vlastnosti
Júsuf Al-Azmeh byl muž v každém slova smyslu, zjevně hrdý na sebe a svou arabskou identitu a vlastnil mnoho dobrých vlastností, které dosvědčovali i jeho nepřátelé. Byl také od přírody vojákem a věřil, že armáda má jedno poslání, a to bojovat, bez ohledu na to, zda v důsledku tohoto boje vyhraje, či prohraje. Věděl, že mezi Syřany a Francií musí dojít k rozhodující bitvě, a v boji mu nebránilo, protože předem věděl, že prohraje, protože věřil, že pošlapávání těl lidí francouzskými vojáky a dobývání zničených měst je tisíckrát lepší a čestnější než otevření bran země francouzské armádě, aby mohla s lehkostí vstoupit a s arogancí procházet jejími ulicemi.
Okupace chce Sýrii
Když francouzská vláda začala v souladu s ustanoveními dohody Sykes-Picot realizovat mandát schválený Versailleskou konferencí formou totální vojenské okupace, Francie uzavřela s Tureckem příměří, vyslala na východ početné síly a pověřila generála Gourauda, svého vysokého komisaře, aby králi Fajsalovi zaslal konečné ultimátum. Princ Fajsal ultimátum obdržel od generála Gourauda, který se již vylodil na syrském pobřeží, a požadoval rozpuštění arabské armády, předání železnic francouzské kontrole, zákaz oběhu francouzských bankovek a další opatření, která by podkopala nezávislost a bohatství země. Král Fajsal a jeho kabinet váhali mezi souhlasem a odmítnutím, ale většina z nich s kapitulací souhlasila. Telegrafovali generálu Gouraudovi a Fajsal nařídil rozpuštění armády. Proti tomu se ostře postavil ministr války Júsuf al-Azma, který byl nucen souhlasit se svými vládními kolegy a s tímto přijetím souhlasit, a to navzdory svému neustálému přesvědčení, že „armáda existuje proto, aby bojovala, i když výsledek bitvy je proti ní“.
Příprava na odpor
Zatímco se arabská armáda umístěná na hranicích stahovala a byla rozpuštěna na rozkaz krále Faisala, francouzská armáda postupovala na rozkaz generála Gourauda. Když byl generál Gouraud dotázán na tuto záležitost, odpověděl, že Faisalův telegram s přijetím podmínek ultimáta k němu dorazil po uplynutí 24hodinové lhůty. Král a vláda tak zjistili, že pro přijetí těchto nových podmínek již není prostor, a byly odmítnuty. Nacionalistické síly začaly naléhat na lidi, aby šli do Maysalunu a odrazili nepřítele. Faisal znovu apeloval na syrské nacionalisty, aby vytvořili civilní armádu, která by nahradila rozpuštěnou armádu při obraně země. Velký dav se tam vrhl, vyzbrojen starými puškami, pistolemi, meči a dokonce i praky, aby se připojil ke zbytkům armády, kterou se Al-Azma pokusil shromáždit před dokončením rozkazu k jejímu rozpuštění, který byl vydán dříve v reakci na ultimátum. Júsuf Al-Azma postupoval v čele dezorganizovaného davu dobrovolníků spolu s malým počtem důstojníků a vojáků. On a jeho pobočník se vydali do královského paláce, aby požádali krále Faisala o svolení jít na frontu.
Nezbývalo nic jiného než svést nerovný boj mezi francouzskou armádou, vybavenou nejmodernějšími zbraněmi a čítající 9 000 vojáků, vedenou generálem Goubetem, vnukem jednoho z vůdců křižáků, kteří vtrhli do naší země během druhé křížové výpravy v roce 1147 n. l., a 8 000 vojáky, z nichž nejméně polovina byli dobrovolníci, vyzbrojení zastaralými zbraněmi a bez tanků, letadel nebo těžké techniky, vedenými Júsufem al-Azmou.
Bitva u Maysalunu
23. července 1920 převzal Al-Azma velení nad armádou v Maysalunu. Setkal se s důstojníky, kteří nedokončili svůj rozkaz k demobilizaci, a informoval je, že válka je nevyhnutelná. Nařídil všem silám, aby byly připraveny odrazit útočícího nepřítele. Ústně představil svým velitelům svůj obranně-ofenzivní plán, který spočíval v organizaci obranné linie uprostřed fronty na obou stranách silnice (srdce), s lehkými jednotkami rozmístěnými napravo a nalevo od fronty k ochraně boků (pravého a levého křídla), a také v umístění místně vyrobených min na silnice vedoucí do oblasti...
Al-Azma zaujal pozice ve velitelském centru fronty na nejvyšším kopci s výhledem na celou frontu. Poté, co se 24. dne vykonal ranní modlitbu, začal se připravovat na bitvu, která trvala od úsvitu do poledne.
V devět hodin začala bitva, když francouzské dělostřelectvo začalo překonávat arabské a francouzské tanky se začaly blížit k arabské frontové linii v srdci obrany. Al-Azma se spoléhal na zakopané miny, aby zastavil postup těchto tanků, ale miny nesplnily svůj účel a neměly žádný účinek, a tak se je vrhl hledat a zjistil, že jejich dráty byly přeříznuty!
Francouzi dokázali dosáhnout nespravedlivého vítězství díky svému velkému počtu a silné výzbroji a navzdory statečnosti mudžahedínů při obraně arabské důstojnosti.
Jeho mučednictví
Během bitvy, poté, co došla munice, sestoupil Al-Azma ze své pozice na kraji silnice, kde se nacházel rychlopalný arabský kanón. Nařídil seržantu Sadínu Al-Madfovi, aby zahájil palbu na postupující tanky. Jeden z dělostřelců vystřelil ze svého kanónu na Al-Azmu a ten padl jako mučedník. On i seržant kanónu, který byl vedle něj, odevzdali své čisté duše 24. července 1920 v 10:30. Al-Azma byl umučen v bitvě u Al-Karamah, jejíž výsledek byl očekávaný. Bojoval na obranu své vojenské cti a cti své země. Jeho život a život státu, který bránil, skončil.
Bitva skončila po mučednické smrti 400 arabských vojáků, oproti 42 mrtvým a 154 zraněným Francouzům.
Al-Azma byl pohřben na místě, kde byl umučen, a jeho hrob v Maysalunu se dodnes stal nesmrtelným symbolem národní oběti, kam se každoročně přinášejí věnce z celé Sýrie.
Když Francouzi získali kontrolu, generál Gouraud dorazil do Damašku začátkem srpna 1920 n. l. / 1338 AH. První věc, kterou po svém příjezdu udělal, bylo, že šel k hrobce hrdiny Saladina al-Ajjúbího a oslovil ho se sarkasmem a škodolibou radostí: „Saladine, během křížových výprav jsi nám řekl, že jsi opustil Východ a že se tam nevrátíš, a tady jsme, zpátky. Povstaň a uvidíme se v Sýrii!“

Z knihy Nezapomenutelní vůdci od majora Tamera Badra