Dobytí Itálie

Muslimové dvakrát napadli město Caesar a bohužel v islámských zdrojích existuje jen málo informací o těchto a dalších podobných invazích. Je to proto, že většinu těchto invazí provedli dobrovolní mudžahedíni, nezávislí na autoritě chalífátu. Muslimští historici si proto většinu těchto hrdinských činů a dobytí neuvědomují. Většina informací o těchto invazích pochází z evropských zdrojů.

Podstata tohoto velkého eposu spočívá v tom, že se dobrovolní mudžahedíni po vzájemné poradě rozhodli vpadnout do Říma. Předložili tento nápad sicilské vládě a jejímu guvernérovi Al-Fadl ibn Dža'farovi Al-Hamadhanimu. Ten zase věc předal tehdejšímu aghlabidskému princi Abú al-Abbasovi Muhammadovi ibn al-Aghlabovi. Nápad se mu líbil a mudžahedínům poskytl dostatek vybavení, zásob a mužů. Námořní tažení začalo v roce 231 AH / 846 n. l. směrem k pobřeží Itálie, dokud nedosáhlo ústí řeky Tévere, kde se na konci této řeky nachází Řím. V té době hradby města Říma nezahrnovaly celé staré město. Za hradbami se nacházela náboženská čtvrť, v níž se nacházely slavné kostely Petra a Pavla a velká skupina chrámů, svatyní a starověkých hrobek. Zůstala nestřežená, protože křesťané se domnívali, že je to svaté místo chráněné nebem. Mudžahedíni zaútočili na tuto oblast a zmocnili se všech jejích nepopsatelných pokladů. Poté obléhali město Caesarů a město bylo na pokraji pádu. Papež Sergej byl vyděšený. Římský papež byl v té době varován před rozsáhlým útokem a vyslal tísňové volání evropským králům a knížatům. Tehdejší franský císař Ludvík II. se chopil iniciativy a vyslal velkou skupinu svých vojáků, aby zachránil Řím a jeho kostely. Kvůli neshodám, které vznikly mezi samotnými vůdci muslimského tažení, muslimové obléhání ukončili a vrátili se na Sicílii naloženi kořistí a zajatci.

Tento odvážný pokus muslimských mudžahedínů odhalil slabost a křehkost obrany města Říma, které bylo kdysi hlavním městem starověkého světa a centrem globálního křesťanství. Muslimové se rozhodli zkusit to znovu, dokud se nenaskytne příležitost. Stalo se tak v roce 256 AH / 870 n. l., za silné podpory tehdejšího aghlabidského prince Muhammada ibn Ahmada ibn al-Aghlaba. Tento princ uspěl o rok dříve v roce 255 AH / 869 n. l. a dobýt ostrov Malta. Jeho ambice vzrostly a chtěl dosáhnout cti dobýt Řím. Flotily mudžahedínů se skutečně setkaly s flotilami Aghlabidů a pokračovaly po stejné trase jako při předchozím tažení, dokud nedosáhly ústí řeky Tevere. Tehdejší římský papež Lev IV. se poučil z předchozí invaze a spěchal a požádal flotily Janova a Neapole, aby odrazily muslimské námořní tažení proti Římu. Mezi oběma stranami vypukla poblíž vod přístavu Ostia obrovská námořní bitva, v níž muslimové téměř rozdrtili křesťanské flotily. Nebýt prudké mořské bouře, která zasáhla Ostii, boje by ustaly.

Tato silná bouře muslimy neodradila a navzdory těžkým ztrátám v důsledku bouře trvali na pokračování invaze a obléhali město s maximální silou, dokud nebylo na pokraji pádu. To přimělo papeže Jana VIII., který nastoupil po Lvu IV., jenž zemřel zármutkem nad pohromami, které křesťanství postihly, aby se podřídil podmínkám muslimů a platil jim roční poplatek ve výši dvaceti pěti tisíc mithqalů stříbra. To mělo těžký dopad na křesťanské národy obecně a Evropu zejména, protože jak mohl papež platit poplatek muslimům? Toto je však prokázaná historická pravda, o které není pochyb. Je to něco, čeho byli nepřátelé svědky a co si zapsali do svých knih, i když je to zahanbuje a zarmoucuje. Je to také jedna ze scén hrdosti, důstojnosti a hrdinství v minulosti, o které se muslimové nyní musí učit a z níž by měli mít prospěch.

Proč jsme byli skvělí
Kniha (Nezapomenutelné země) od Tamera Badra